I když dnes zpěvák Jizzy Pearl stojí v čele kapely Quiet Riot, nezapomíná na svou někdejší štaci ze začátku devadesátých let Love/Hate. Tuto dávno rozpadlou kapelu připomíná v současnosti vydáním alba „Hell, CA“, kde se na obalu vedle jeho jména objevuje i název Love/Hate. O comeback se nejedná, z někdejší sestavy, která natočila alba „Blackout In The Red Room“, či „Wasted In America“ v ní zbyl jen Jizzy, ale i tak Pearlova současná tvorba má k této partě stále blízko. I přesto, že v minulých letech prošel zpěvák i sestavami Ratt či L.A. Guns, nebo stával na pódiu vedle bývalého bubeníka Guns N`Roses Stevena Adlera. Na tohle vše jsme narazili v následujícím rozhovoru.
Novou hudbu, v podstatě sólovou, vydáváš po čtyřech letech. Proč právě teď uzrál nejlepší čas na vydání alba?
Já ti nevím, jestli existuje nějaký ideální čas na vydání alba. Udělal jsem ho během lockdownu, a teď je prostě venku. Neřeším nějaký ideální čas, prostě když mám hotovo, tak není důvod s tím čekat.
Ke zdržení přece jen došlo, protože vydání „Hell, CA“ se odkládalo o měsíc…
To bylo proto, že CD se vyráběla v Německu a pokud mám správné informace, tak snad měly nastat nějaké problémy s jejich dodavatelem. Žádný jiný důvod to nemá, prostě se zpozdila výroba, neděly se žádné zásadní věci.
Album vydáváš pod jménem Jizzy Pearl`s Love/Hate. Proč jsi použil jméno své někdejší kapely?
Dá se říct, že tahle moje „skoro“ bývalá kapela pořád ještě existuje. Já v ní pokračuju. Ostatní členové přestali s hraním už před pětadvaceti lety, ale já jsem pokračoval dál, tak asi ani není důvod, proč si jméno neponechat. I jiné kapely mění členy, takže se dá říct, že jsem je vyměnil i já. V tom je celá věda.
A je možné, že s bývalými členy se dáš ještě někdy dohromady?
To určitě ne. S tím nepočítej. Oni už v hudebním průmyslu nejsou vůbec a nehrají. Pro ně by to nedávalo smysl. To se stává, někteří lidé s tím přestanou a mají pro to své důvody. Občas v tom hrají roli peníze, protože je hudba není schopná uživit, někteří mají děti a rodiny, s nimiž chtějí trávit čas a to je těžké skloubit. Když Love/Hate skončili, tak se všichni ostatní rozhodli, že hudba pro ně už neznamená budoucnost a pustili se do jiných činností.
Kteří muzikanti s tebou novou desku natáčeli a kde probíhalo nahrávání?
Já žiju v Las Vegas, tak některé skladby vznikly tam. Něco se natáčelo v Los Angeles, kde žije náš bubeník. Něco se dokonce točilo i v Anglii. Kvůli lockdownům se točilo na různých místech a já pak všechny nahrávky vzal a smíchal. Na bicí hraje Dave Moreno a na kytaru Darren Householder. Dále pak Stevie Pierce s Christianem Kimmettem , to jsou kluci z Anglie, kteří taky hodně přispěli. Co se týče kytar, ty jsme natáčeli v normálním studiu, ale třeba bicí si Dave natáčel doma ve svém vlastním studiu. Dneska to tak máš… Hodně muzikantů má studio doma. Klasické studio stojí hodně peněz a přišli jsme na to, že není nutné natáčet tam.
Album má trochu jinou formu než staré desky Love/Hate. V případě „Hell, CA“ se jedná o přímočaré rock n`rollové album, kdežto vaše stará alba měla v sobě i prvky funky. Proč tohle z tvé tvorby zmizelo?
Asi to bude tím, že basu jsem na té desce natáčel já a asi nejsem dost funky (smích). Asi nejsem tak dobrý basák, jako byl starý člen Skid (Rose, původní basista Love/Hate, pozn. aut.) a proto to přizpůsobuju tomu, co umím. Ale v pohodě si s tím vystačím.
Nové album má silný akcent scény osmdesátých let na Sunset Stripu. Byl to záměr vrátit se do těchto let nebo je to hudba, která je tvému srdci nejbližší?
Upřímně? Nevím, jestli to zní přímo jako ze Sunset Stripu… I když možná skutečně ano. Hrajeme prostě rock n`roll s dominantními kytarami a mým typickým zpěvem… Vždycky se snažíme udělat dobrou nahrávku a snažíme se docela přiblížit k „Blackout In The Red Room“, což byla hodně dobrá deska, které se snažíme držet.
Skladba „Lonely Days Are Gone“ má v sobě bluesový akcent. Jsi fanouškem blues?
Jasně, zvládnu zpívat i bluesově. Tahle věci si bere insipraci ze „Strangehold“ od Teda Nugenta. Znáš ho?
Samozřejmě.
Zaposlouchej se do toho. Ke konci jsou tam podle mě cítit i Van Halen. Prostě se snažíme vytvořit starý dobrý hard rock jako hráli Led Zeppelin, AC/DC, The Who, Ted Nugent, a ty se všichni přibližují k blues, takže odsud proudí inspirace.
Jako singl jsi vybral skladbu „Gonna Take You Higher“. Je to největší hit alba? Já slyším větší hitové ambice ve skladbě „Soul Mama“.
Podle mně se povedly všechny skladby. Zrovna ale „Soul Mama“ je takový můj pokus o „Back In Black“, protože jsem velký fanda AC/DC. „Gotta Take You Higher“ má jinou strukturu, takovou kroucenou… Mám je ale rád všechny.
Když jste na konci osmdesátých let začínali s Love/Hate, byli jste odlišní od zbytku losangeleské scény. Cítili jste se součástí dění na Sunset Strip nebo jste tam nikdy nepatřili?
Je pravda, že jsme zněli trochu jinak, ale rozhodně na Sunset Strip patříme. Jen jsme měli lehce jiné hudební vlivy. Máme rádi Jane`s Addiction, Red Hot Chili Peppers, ale i Led Zeppelin, takže naše hudba byla opravdu trochu jiná.
Love/Hate zažili velký úspěch s prvními dvěma alby. Pak ale následoval útlum. Proč k tomu došlo? Byl na vině grunge?
To je dost dobře možné. Hudba ze Sunset Stripu přestala být tak cool, což se prostě v muzice děje. Je tam start, zlatá éra a konec a my jsme se vyskytly až při té finální fázi. Ale teď se to zase vrací. Tak se to prostě děje. Najednou něco zmizí a po čase je to zase populární.
V roce 1999 jsi vydal album „Shrinking Violet“ s kapelou L.A. Guns. Jak se ti pracovalo s Traciim Gunsem?
Moc fajn. Pracuje se s ním fakt dobře, už jen proto, že píše opravdu dobré skladby. Myslím, že jsme udělali silnou desku.
Zajímavou položkou ve tvém životopise je spolupráce se Stevenem Adlerem a s Ratt. Když jste dávali dohromady kapelu Adler`s Appetite, byl Steven střízlivý? Proč ta kapela dlouho nevydržela?
Definuj, co znamená být střízlivý (smích)? On byl tak střízlivý, jak to v té době šlo. Je několik úrovní střízlivosti. Je absolutní střízlivost, pak je střízlivost, když sem tam pokouříš nějakou trávu, dáš si pivo a on byl celkem střízlivý. Ale důvod, proč to nevydrželo, byl ten, že jsem byl v Ratt a to byla moje hlavní kapela, s níž jsem jezdil turné. Adler`s Appetite byl náš vedlejší projekt. Třeba Keri Kelli byl u Alice Coopera, všichni jsme byli členové větších kapel a proto tohle byl jen boční projekt.
V Ratt jsi působil jako nástupce Stephena Pearcyho. Proč jsi tento post po Stephenovi přijal a proč jste spolu nikdy nenatočili žádnou desku?
Já jsem k nim se připojil někdy v roce 2000. Oni se tenkrát mezi sebou soudili a bylo tam hodně právních problémů. Proto to nikdy nefungovalo tak, jak jsme doufali, že by mohlo a nedošlo to tak daleko, že bychom spolu něco nahráli.
Dnes jsi znovu členem Quiet Riot. Jaká je situace v této kapele? Je po smrti Frankieho Banaliho znovu funkční?
Určitě ano. Máme zpátky Rudyho Sarza, kterého zná každý a on je jeden ze zakladatelů. Když se vrátil, začalo se nám dařit líp než kdy předtím. Teď máme naplánované velké množství koncertů a začínáme dělat na nové desce Quiet Riot.
V Quiet Riot působíš už podruhé. Proč jsi z kapely odešel, když jste vydali album „Quiet Riot 10“?
Byly v tom osobní důvody. Chtěl jsem se věnovat něčemu vlastnímu, měl jsem nahrávací smlouvu s Frontiers Music a chtěl jsem udělat vlastní desku. Pak jsem se vrátil. Frankie umřel, ale zase jsme získali Rudyho. Všechno, co se děje, má svůj důvod.
Jak se díval na éru Quiet Riot z období, kdy v kapele zpíval tvůj náhradník James Durbin?
Jakože já to mám posuzovat? Tak si to vezmi. Já i Rudy jsme vzešli ze scény Sunset Stripu, celkově Quiet Riot byli prostě kapela z Hollywoodu a to byl podle mě ten největší rozdíl. Já byl součástí té scény, ten druhý chlápek ne.
Jak vypadají vaše současné koncerty? Soustředíte se hlavně na osmdesátá léta, dobu „Metal Health“?
Samozřejmě děláme na něčem novém, ale jako všechny kapely z osmdesátých let soustředíme svůj repertoár na tu dobu. Tak to dělá řada kapel. Warrant, Night Ranger. Lidi chtějí slyšet hlavně tehdejší hity, tak jim je dáváme.
Když řeknu názvy – Dataclan, Love/Hate, L.A. Guns, Ratt, Adler`s Appetite a Quiet Riot, co z toho je pro tebe nejdůležitější? A naopak, je nějaká epizoda, na kterou bys rád zapomněl?
Love/Hate je prostě moje kapela, kterou jsem pomáhal dát dohromady. Protože je to moje hudba, mám jí rád víc než jakoukoliv jinou. Ale neprodali jsme nikdy žádné miliony nahrávek, takže tam jsou jisté limity. Kdežto Ratt, Quiet Riot i L.A. Guns ty miliony prodali, takže oni jsou stále schopní dělat turné a živit se tím. Proto jsem nebo jsem byl v těch kapelách a vše jsem vždy dělal naplno.
|
