Na Ghost se dnes pohlíží jako na nafouklé opulentní divadlo, které je hnáno svéráznou, i když částečně kýčovitou image nebo jako na zachránce rock n`rollu, na zářivé hitmakery, kteří moc dobře ví, jak se píše skvělá skladba na pomezí rocku, heavy metalu a popu. Pravda je nakonec někde uprostřed. Principál a diktátor Tobias Forge (kdo si dnes vzpomene, že býval kytaristou hairmetalových Crashdïet?), na sebe strhl pozornost zejména díky spektakulárnímu tyjátru, který Ghost katapultoval na vysoká místa rockové scény. Dokonce je Metallica vzala jako speciální hosty na své turné, ale to by bylo k ničemu, kdyby celý cirkus nedoprovodili dobrými skladbami. V současnosti do detailu promyšlenými, skvěle zahranými, ve výsledku však dlužícími ledacos stadionovým mohykánům osmdesátých let. I když vše kapela hraje po svém a se specifickou atmosférou, odkazy na Bon Jovi, Def Leppard, Van Halen, Journey, Europe a řadu dalších jsou slyšitelné. Ba co více, čím dál častěji…
S Forgem jako výhradním autorem materiálu začínala kapela docela jinak. Debut „Opus Eponymous“, ani následné album „Infestissumam“ se nijak zvlášť neopíraly o pop metal či AOR osmdesátých let, ale vytvářeli zlověstnou, místy doommetalovou, jinde zvráceně psychedelickou atmosféru, Ohánění se Satanem a peklem bylo tehdy trochu na pováženou, jenže pak tajemná aura zmizela. Ukázalo se, že Papa Emeritus je člověk z masa a kostí, který své spoluhráče nepěkně holil na tantiémech, až celý případ skončil u soudu a původní tvář se začala rozpadat. Na třetí album „Meliora“ si Forge, kromě nových spoluhráčů, které trochu pokrytecky schoval znovu pod všeobjímající název The Nameless Ghouls, přizval externí autory, čímž hudba kapely začala dostávat mainstreamovější tvář. Na „Meliora“ se vše prezentovalo velmi opatrně, vypadalo to, že Ghost jen zkouší své možnosti, další dílo „Prequelle“ už dveře ke stadionovému rocku vykoplo s velkou razancí. Riskantní krok vyšel, hity „Rats“ a „Dance Macabre“ ukázaly životaschopnost a získaly řadu nových příznivců.
Dnes jsou Ghost velkou kapelou a ohlášení nové desky vzbudilo patřičný rozruch. Oproti „Prequelle“ v centru dění nestojí Forge jako Cardinal Copia, neboť se vrátil ke svému předchozímu alter egu Papa Emeritus, což mohlo naznačovat leccos. Kdo by čekal návrat ke znění prvních alb, bude krutě zklamán. Nic takového jako „Year Zero“ či „Secular Haze“ se na novince nekoná, přestože pilotní singl „Hunter`s Moon“ mohl svědčit o příklonu k větší tvrdosti či návratu k bývalým tématům. Forge je zkušený obchodník a ví, že takový krok by mu po „Prequelle“ zlomil vaz. Novinka „Impera“ proto pokračuje ve směru předchozí desky a rozvíjí variace stadionových hitů do ještě větších rozměrů. Forgě má znovu k ruce armádu externích autorů a hitmakerů, kteří se spolu s ním podepsali pod většinu materiálu a proto je výsledkem vycizelovaná nahrávka komerčního hard rocku, pop metalu, či AOR, házející plnými hrstmi líbivé, po hudební stránce neortodoxní skladby s nemalými hitovými ambicemi.
Jestliže jste si mysleli, že s „Dance Macabre“ na minulém albu Forge zašel příliš vstříc komercionalizaci, poslechněte si úvodní dvojici „Kaisarion“ a „Spillways“. Neuvěříte, že tohle hraje kapela, která kdysi vyprodukovala „Infestissumam“. Ale pozor! V tomto případě máte co do činění s takřka poprockovým materiálem, ale nejvyšší kvality. I když se v „Call Me Little Sunshine“ a „Hunter´s Moon“ ozvou mírné reminiscence na mystickou minulost, stále je dnešní Ghost dokáží servírovat s patřičnou dávkou hitovosti, neztrácející se ani v heavymetalovější „Watcher In The Sky“, která uzavírá první polovinu alba ve velkém stylu. Těchto šest položek patří k tomu nejlepšímu, nejsevřenějšímu a nejhitovějšímu, co Foregova parta dodnes vytvořila.
S druhou polovinou je trochu problém. Pomineme-li minutové intro „Dominion“, u dramatičtější a tajemnější „Twenties“, je jasné, že hra na tvrdší, progresivnější tvář (možná pro usmíření původních fanoušků) kapele zoufale nevychází. Sílu skladeb z první poloviny nedosáhne ani balada „Darkness At The Heart Of My Life“, proto vše zachraňuje výtečná stadionová hitovka „Griftwood“, prezentovaná s lehkostí a šarmem. Ční v závěrečná fázi alba jako pečlivě vybroušený diamant, protože závěrečná sedmiminutovka „Respite On The Spitalfields“ nesplní vysoký standard díky ozmělňování mnoha nápadů, čímž ztrácí tah na branku, přestože obsahuje pravděpodobně nejlepší kytarové sólo. A jelikož je měřena vysokými nároky na toto album, vedle řady povedenějších písní uspěje jen částečně.
„Impera“ je stejně kvalitní pokračování „Prequelle, i když jí v porovnání s touto deskou chyběl moment překvapení. Proto stojí lehce za ní, ale rozhodně se nekrčí někde v koutku. Podtrhuje současnou reputaci Ghost jako mezinárodně silné party a jedné z tváří rockové hudby. Je nanejvýš pravděpodobné, že popularita Forgeovy formace bude v příštích měsících a snad i letech stoupat.
|
