Za ta léta, co Bryan Adams působí na scéně, se stal synonymem pro nekomplikovaného rockového písničkáře, který dokázal napsat řadu hitů, ale pořad vaří ze stejných ingrediencí. Jeho trademark, na první poslech rozpoznatelný styl, mu přinesl mnoho fanoušků po světě, ale dnes už mu nedovoluje větší rozptyl či mírné experimenty. Adams se svými novými deskami jen musí plnit očekávání, přestože jeho příznivci moc dobře ví, že tak skvělou a žhavou kolekci, jakou byla v roce 1984 deska „Reckless“, už tento Kanaďan pravděpodobně nepředloží. Tehdy jej poháněla mladická dravost, jeho písničkářská forma byla neokoukaná a měl v zásobě hity, které udělaly jeho hudbu nesmrtelnou. Ani v dalších letech nešlápl vedle, v roce 1991 vypustil megalomanskou a bombastickou kolekce „Waking Up The Neighbours“ nebo o pět let později přišel se střídmější, naturalističtější, ovšem i tak výbornou „18 Til I Die“. Čím více alb vydával, tím více utvrzoval posluchače v tom, že na nich nabízí jen různé variace na to, s čím přišel na začátku kariéry.
To nelze brát jako výtku, Adams se svého stylu vždy držel s grácií stárnoucího gentlemana. V novém tisíciletí nenabídl tak výborné desky jako v předchozích letech, i když „Room Service“, „11“ nebo minulá „Shine A Light“ jisté standardy velmi slušně naplňovaly. Dobrým předpokladem, aby to dokázala i novinka „So Happy It Hurts“, bylo Adamsovo loňské prohlášení, že na albu s ním znovu dělá věhlasný producent Robert John „Mutt“ Lange, který stojí za obrovských úspěchem AC/DC či Def Leppard, ale také ten, který „udělal“ Adamsův majstrštyk „Waking Up The Neighbours“. Návrat k němu se nekoná, k dispozici není ani takový singlový trhák jako „(Everything I Do) I Do It For You“. Ale Lange byl pro Adamse vždy oporou a s jeho pomocí plodil svá lepší alba. Novinka se nemůže rovnat svaté čtveřicie Adamsovy diskografie, albům „Reckless“, „Into The Fire“, „Waking Up The Neighbours“ či „18 Til I Die“, ale bezesporu patří k lepší polovině jeho tvorby. A to i přesto, že tři roky starou „Shine A Light“ se překonat nepodařilo.
Největší hit, titulní skladbu, zpěvák nasadil na začátek alba, čímž je laťka kvality hned na úvod hodně vysoko. V dalších věcech ji překonat nedokáže, ale nelze upřít fakt, že se k ní leckde přibližuje. Největší pozornost na sebe strhávají věci vzniklé ze spolupráce s Langem. Mají největší hitový potenciál, ať už je to druhá singlovka „On The Road“, či méně protežované „You Lift Me Up“ a „Let`s Do This“, pulzující skvěle vzletnými melodiemi, nebo přisprostlá „Kick Ass“, v níž konečně Adams sází i na tvrdší a energičtější notu. Lange nechává spát svou pověstnou produkci a ohromný zvuk a pracuje spíše podle současných trendů rockového písničkářství. To je rozhodně plus, protože to nevrhá kontrast mezi skladby vzešlé ze společné dílny a mezi ty, které si produkoval Adams sám. Zvukově je album vyladěné do nejmenšího detailu.
U poslechu Adamsových desek čekáte v koutku duše srdceryvnou baladu, kterou byla „Heaven“, „Please Forgive Me“ nebo profláklá „(Everything I Do) I Do It For You“. Tento typ skladeb je zastoupen samozřejmě také, ale netvoří páteř alba. „Always Here, Always Will“ a „Just Like Me, Just Like You“ jsou takřka nenápadnými kompozicemi, které mají do někdejších hitparádových trháků daleko a spíše malují mírně nostalgickou náladu, která se dá vzhledem k věku hlavního protagonisty pochopit. Balady na jeho novějších deskách nejsou stěžejnějšími položkami, stejně jako úlitby starému rock n`rollu „Just About Gone“ a „I`ve Been Looking For You“, zejména druhá jmenovaná se dá považovat za největší přešlap desky a za nejméně podařenou kompozici.
I když se na „So Happy It Hurts“ objeví pár bolístek v podobě nevýrazných věcí, očekávání se daří naplnit. V tomto se projevuje velká míra Adamsovy profesionality, která mu na jednu stranu brání vytvořit něco skutečně spontánního, ale dokáže jej také vyvarovat od nechtěných přešlapů. Kdo byl s tvorbou tohoto Kanaďana spokojený v novém miléniu, je přesně tím, komu je tato deska určena.
|
