I když to vypadalo, že dva roky staré EP „Dead & Gone“ bude jen výkřikem do tmy a na slibované plnohodnotné album u Stabbing Westward už nedojde, nakonec kapela dostála svému slovo. Trvalo to déle, ale jelikož EP vyšlo takřka minutu před pandemií covidu, je to zpoždění pochopitelné a nelze jej za vinu klást přímo kapele. Američané tak definitivně startují druhý díl své historie, v němž se budou pokoušet navázat na minulost, Chyběl jen krůček a tahle parta na konci devadesátých let vstoupila do první ligy industriálního metalu. Dodnes se jejich druhá deska „White Blister Burn & Peel“ cituje jako klasika žánru, ovšem v roce 1996 je o míle předběhl Marilyn Manson s dílem „Antichrist Superstar“, a pro Stabbing Westward zbyla jen pozice jeho následovníka. Trochu nedůvodně, i v rámci žánru představovali Stabbing Westward mírně odlišnou vývojovou větev. Rockovější, méně šokující a přemýšlivější, v jejich hudbě byly více cítit vlivy Nine Inch Nails nebo Depeche Mode.
Stabbing Westward dlouho nevydrželi, čtvrté album pro ně znamenalo stopku, když udělali úhybný manévr směrem k alternativnímu rocku, což nebylo zrovna to, co od nich příznivci chtěli slyšet. Deska jim zlomila vaz a vše pohřbil frontman Christopher Hall, který si s bubeníkem Johnnym Harem (hrával předtím v kapele Freak Of Nature zpěváka White Lion Mikea Trampa) založil partu The Dreaming. Ta vydržela o poznání déle, celých sedmnáct let. Když ji v roce 2018 Haro opustil, byl rozpad starovním výstřelem k obnovení Stabbing Westworld. Pár let předtím v The Dreaming působil i klávesista a zásadní člen Stabbing Westward Walter Flakus a proto obnovení jeho a Hallovy bývalé party bylo nasnadě. Z The Dreaming si s sebou přivedli basistu Carltona Bosta (ex-Orgy) a vše do sebe začalo zapadat. EP „Dead & Gone“ ukázalo, že to kapela myslí znovu vážně a novinka potvrzuje, že Stabbing Westward jsou definitivně zpět.
Nejsou tak divocí jako na svých prvních dvou deskách, ani tak vycizelovaní jako na „Darkest Days“ a už vůbec ne tak alternativně písničkoví jako na následném bezejmenném albu. Přesto novinka odráží jejich klasickou tvář. Představuje jakýsi mix dosavadních alb (zejména prvních tří) a nabízí jej v soudobém balení. Někdejší neurvalost ustupuje a ač je stále místy přítomná, nahrazuje ji pocit vyspělosti, dotaženosti a větší aranžerské zručnosti. Poprvé se na album Stabbing Westward dostává hardrockový prvek, který byl důležitým aspektem tvorby The Dreaming. Není dominantní, ale starou tvář kapely doplňuje velmi vhodným způsobem. V úvodní „I Am Nothing“ překvapí, ale určitě se nejedná o krok špatným směrem. Skladba funguje vedle tradičnějších věcí „Damaged Goods“, „Wasteland“ či „Dead & Gone“ a v podstatě pro Stabbing Westward otevírá nové dveře.
Velice přesvědčivá je kapela v temnějších a pomalejších skladbách (což není až taková novinka, tato parketa šla Stabbing Westward vždy). V „Push“ Hall ukazuje, jak léty jeho hlas vyspěl a přestože stále nemá nejcharakterističtější barvu, jeho rozsah dosahuje předtím netušených možností, čímž se stává jeho projev vášnivějším než kdy dříve. Díky němu lze „Cold“ řadit na samou špičku desky, i k tomu nejlepšímu, co kdy parta z Illinois vytvořila. Stejné ambice má i závěrečná „The End“, sedm a půl minuty dlouhá suita, nejprve líně se převalující v odkazu Depeche Mode, postupně mohutnící v těžkém tempu do sonické bouře, v níž Hallův deklamovaný projev působí naléhavě a ve střední části jako kdyby se chtěl utrhnout a vyletět do výšin. To se nekoná a celá skladba doznívá v až ambientním duchu do vytracena. Nechává za sebou hluboký dojem…
Návrat někdejších industriálních průkopníků se vydařil takřka na výbornou. „Chasing Ghost“ je barvitá deska, která si dokáže pohrát s emocemi, dokáže postrašit starými zbraněmi, ale rovněž umí pohladit i vlídnějším slovem. Zdárně oživuje dávno zašlou slávu kapely, díky čemuž nepatří ke comebackovým deskám, které si žádají pozornost jen proto, že vyšly. Tohle dílo si ji zaslouží.
|
