V dominantně testosteronovém odvětví, kam metal určitě patří, je dobré každý ženský element vítat s otevřenou náručí. Obzvlášť cenné je to v případě, že se dámská přítomnost neváže k nějakému symfonickému tělesu a (řečeno silně metaforicky) prodává svůj talent v jiných subžánrech. Jednou z takových kapel je thrash/melodeathová Hyperia, v jejímž čele stojí satanáška Marlee Ryley. Znamená to vítězství na několika frontách – Marlee může potěšit heterosexuální či lesbické oko na koncertech, hlavně však umí zpívat (řvát), a trojice spoluhráčů jí to po hudební stránce rozhodně nekazí.
Obdivuhodný je apetit, se kterým se kanadský kvartet zakusuje do svých not. Rychlostí se tady opravdu nešetří, průčelí k drtivé akceleraci a zběsilým sólům pak tvoří technické riffy, řízné thrashové úseky, ale také velmi časté melodické vyhrávky. Agresivně/chytlavá polarizace se přenáší i do úrovně zpěvů, Marlee běžně přeskakuje z growlingu do harshe a ječáku, za který by se nemusela stydět ani Lucie Bílá. Tato tvůrčí strategie celkem zabírá, a pokud dojíždí na nějakou výraznější slabinu, pak je to určitá jednotvárnost spojená s celkovou stopáží nahrávky.
Padesát minut je na podobnou muziku strašně moc, na druhou stranu nás nikdo nenutí poslouchat album na jeden zátah. Vysokou koncentraci udrží tak tři čtyři skladby, pak atraktivita nutně poleví, s čímž úzce souvisí ne úplně vyvážené skladatelství (a coversong od Abby to určitě nezachrání). V rámci zmíněného počtu vypichuji kusy „Hypnagogia“ a „Pleonexia“ s pěknými thrashovými plochami a nečekaným powermetalovým potenciálem, „Experiment 77“ s punkově probublávající basou a melodickým sólem, nebo „Whitecoat“, která se po dvojici slabších položek "Prisoner of the Mind" a "Terror Serum" vrátí k příjemnému náporu úvodních kompozic. Album "Silhouettes Of Horror" musí být dávkováno ve správné míře, pak celkem spolehlivě zabírá.
|
