Už je to dávno, co Kid Rock opustil svou drsnou image a rapmetalové vody, ve kterých se pohyboval na svém nejslavnějším díle „Devil Without A Cause“, a nasedl na jinou vlnu, na níž se jal odhalovat své písničkářské kořeny, stojící na pevných základech jižanského rocku, country a hard rocku. Už je zapomenuta jeho původní hip-hopová tvorba, Kid Rock je dnes mnohem všestrannějším muzikantem, kterému je na koncertních pódiích lépe po boku Foreigner či Grand Funk Railroad než v rapové (či rapmetalové) komunitě. Přerod se odehrál už na začátku nového milénia a od té doby Kid Rock vydává alba, která jsou určena spíše odrostlejším posluchačům než dospívající mládeži. Je mu přes padesát a tak je pochopitelný směr, kterým se vydal. Je sice stále konfrontován se svou minulostí, kterou nemůže vymazat, ale přesto si vybudoval vlastní místo v písničkářském stylu.
Zásadními počiny nové tváře zůstává deska „Rock N`Roll Jesus“, která přerod dokonala, a pak skladba „First Kiss“ ze stejnojmenného alba, jež jej vrátila do hitparád a dnes je citována jako Kidova zásadní klasika. Na „First Kiss“ se Kid Rock pokusil navázat v roce 2017 albem „Sweet Southern Sugar“, ale na něm bylo znát, že začíná trochu mlátit prázdnou slámu. Navázat se na něj pokouší i s novinkou „Bad Reputation“, která ale rozpaky z minulé desky mnohem více prohlubuje. Tím, že si Kid Rock ukousl příliš velké sousto v podobě osmnácti skladeb a snad také tím, že deska působí rozevlátě, neboť Rock se částečně vrací k rapové minulosti. A to mu nesluší ještě více než vidlácké country, které nacpal zejména na druhou polovinu alba. Nečekejte žádný velký hit jako byla „First Kiss“, na tu letos Kid Rock nemá. I když se tváří jako největší bourák, který fuckuje vše kolem, je otázka, kdo mu to ještě věří.
Na své největší úspěchy z konce devadesátých let se Kid Rock snaží navázat až příliš okatě, zejména v úvodu desky. Ke spolupráci na otvíráku „Don`t Tell Me How To Live“ přizval kanadskou hardrockovou partu Monster Truck, jenže všechno jde velice ztuha. I „We The People“, v níž se Rock snaží o ještě jedovatější projev (tentokrát směrem k americkému prezidentovi Joe Bidenovi), nemá v sobě žádný hlubší smysl než honbu za někdejší tváří. Nejhrůzněji z této sorty působí otřesná „Shakedown“, ve které Kid Rock nemá někdejší (raperskou) sílu, ani netvoří hitové melodie a proto omšelý hip-hop sotva koho zaujme. Lépe je, když Kid Rock nenuceně přejde do písničkářské formy, i když i z té je znát, že se nenacházel v nejlepší skladatelské hodince. Stěžejní hity jako byla „First Kiss“ nebo ještě předtím „All Summer Long“ či „Lean On Me“ nehledejte. Nejsou tu…
Většina alba je nevýrazná vata, zkouší se všemožné reminiscence na minulost ve stylu „uvidíme, co z toho zabere“. Jako nejlepší skladby lze vypíchnout „Never Quite“, „Rockin`“, „See You Again“ a baladickou „My Kind Of Country“, ale ani tyto nemají někdejší sílu. Není třeba se ani bavit o druhořadých kompozicích „Never Enough“, „Cold Beer“, „Am What I Am“ nebo „The Nashville I Know“, protože to jsou chudičké skládanky, prosté zajímavých nápadů. V drtivé většině se jedná o countryové recykláty, v nichž se ozve drsnější kytara jen aby se neřeklo a navíc je znát, že Rock už své melodie začíná opakovat. Možná trochu zajímavějším stylem se snaží zpěvák vést „Ala-F**kin`-Bama“, v níž přece jen vytryskne na povrch nespoutaná energie, umocněna použitím dechové sekce, ale i zde si řeknete, že něco podobného jste od Kid Rocka už slyšel. A v zajímavějším podání.
„Bad Reputation“ se dotýká dna diskografie. Kid Rck ještě nikdy nepřišel s tak slabou deskou jako je tahle zbytečně natahovaná sbírka. Tento Američan se nedotýká ani průměru, v této kašovité kolekci prezentuje to, co je na jeho tvorbě špatné. Mix starého práskavého rap rocku či rap metalu, který má zhruba pětadvacet let zpoždění a nevýrazných countryových výletů nedokáže zafungovat, ani kdyby byl přeplněný všemi fucky z Rockovy nevymáchané huby. Takhle špatnou desku Kid Rock ještě neudělal…
|
