Billy Graziadei léta stál v čele jedné z nejviditelnějších kapel amerického hardcoru Biohazard. Kapela je už několik let minulostí, ovšem Billy ze scény nezmizel. Nejprve se zapojil do superskupiny Powerflo, která v roce 2017 vydala velice silné debutové album a posléze rozjel vlastní kariéru pod jménem Billybio. Ta navazuje na tvorbu Biohazard, což dokazuje novinková deska „Leaders And Liars“, na níž se Billymu daří vyvolávat duchy minulosti velmi dobře a navíc k nim přidává několik nových směrů, kterými v současné době hledí. Že je stále stejný divočák jako v dobách, kdy vydával s Biohazard přelomové album „Urban Discipline“, ukazuje následující rozhovor. Graziadei se rozhodně s ničím nepáře…
Je slovo Bio pojítkem s Biohazard? Tedy jako vlastní forma tvé bývalé kapely?
No jasně! To pojítko tam je, ale nechtěl jsem stavět jen na Biohazard, přestože to byla kapela, kterou mělo hodně lidí rádo. Chtěl jsem to udělat jako samostatný projekt. To jsem dělal i v minulosti, když jsem byl například členem Suicide City, kde hraje třeba Jen (Jennifer J Arroyo, pozn. aut.) z Kittie. Tam jsem působil, když jsme měli s Biohazard pauzu. Jsem to pořád já, stojím si za tím, co jsme vytvořili s Biohazard, ale částečně ten název můžeš chápat i jako část mojí biografie, protože to je o mně a mých pocitech, což neber nijak sobecky, spíš z hudebního hlediska. Jako kdybys připojil kabel sluchátek do mého srdce a poslouchal.
Billybio mají na trhu druhé album „Leaders And Liars“. Kdybys jej měl porovnat s debutem „Feed The Fire“, v čem je největší rozdíl?
Myslím, že hodně lidí se mnou bude souhlasit, ale u každé kapely, kterou máš rád, první album nasadí laťku a naznačí, co můžeš očekávat. Pak jedeš na turné, jsi pořád se spoluhráči a rostete jako kapela. Teprve druhé album ukáže, jestli bude kapela dlouhodobá a vydá i další alba. Druhá deska je nejdůležitější, což se ukázalo třeba u Metallicy nebo Slayer a stejně tak je to podle mně s Billybio. Má v sobě všechno, co se mi líbilo na prvním albu, ale materiál je více koncentrovaný a čistý. Je tam možná více metalu, je asi trochu víc do Biohazard, ale je znát větší posun, protože deska zní aktuálně.
V úvodní skladbě „Black Out“ cítím v tvém hlase vlivy death metalu. Souhlasíš se mnou, že se jedná o nejvíce metalovou věc na albu?
Metalu je tam dost, album je ho plné. Víš co, miluju metal už od malička. Stejně jako hardcore a punk rock a tady se všechno míchá. O tom byli i Biohazard, u nich se taky slévali tyhle vlivy. A lidem, kteří vyrůstali na těchto stylech, by se to mohlo líbit. Je tam od všeho něco.
„Leaders And Liars“ navazuje na tvou letitou práci, ať už s Biohazard nebo dalšími projekty. Je pro tebe důležité držet se svého stylu a tradic?
To nejdůležitější, na co se snažím soustředit, je být autentický a upřímný. Je mi jedno, co si ostatní myslí, jestli udělám nejtvrdší nebo nejrychlejší riff, prostě to nechám samovolně plout, nenutím se do psaní, protože musím. Ono se to najednou samo vyloupne, což se nám povedlo na „Leaders And Liars“. Vždycky se soustředím na jednu skladbu a dokud v ní nevyjádřím to, co chci, tak se od ní nehnu. Snažím se hodně soustředit na detaily. I v tom je upřímnost, nebýt nějaký pozér, který nedělá hudbu, protože ho baví, ale pro prachy a slávu. A pak je jedno, jestli to je death metal, hip-hop nebo rock. Když je to upřímné, tak to pravý milovník hudby pozná.
Jakou funkci mají na desce tři minutové skladby „Sheepdoh“, „Just In The Sun“ a „Remission“, které se zvukem odlišují od zbytku alba?
Každý umělec má nějakou vizi. Moje vize vždycky byla reflektovat můj pohled na svět. V životě se nemáš vždycky jen dobře nebo špatně. Jednou seš nahoře, jednou dole. A moje hudba, její tempo, energie a složení alba tohle přebírá. Vždycky jsem se snažil posluchače vzít na nějakou cestu a výlet, který je rozmanitý. Dělám to teď, dělal jsem to u Biohazard. Celý život se peru s depresemi, o kterých jsem nikdy moc nemluvil, takže je pro mě přirozené být jednou nahoře, jednou dole. To se odráží i do rozmanitosti hudby.
Na „Leaders And Liars“ hraje řada známých hudebníků. Vyrazí s tebou tato sestava na koncerty?
Měli bychom jezdit v tomhle složení. Budu hodně šťastný, když bychom vyrazili spolu všichni. Basista ale jezdí s Korn a Suicidal Tendencies a bubeník se mnou hraje i v Powerflo. Ale ano, mělo by to tak být.
A Ra Díaz natočil tvou desku ještě než nahradil Fieldyho v Korn?
Jo. Nahrávka byla hotová než začal hrát s Korn…
Mohl bys vysvětlit textovou složku desky? Promítla se do ní frustrace z covidové pandemie? Odpovídal by tomu název alba…
Myslím, že všichni dávno pochopili, obzvlášť po pandemii, že naše slavné vlády umí akorát kecat. Všichni vůdci jsou dneska lháři. Praví lídři jsou ti, kteří stojí vedle tebe v davu a nemusí tě přesvědčovat, abys je volil. Jsou to ti, kteří jdou příkladem, nemusí rozkazovat a přitom sedět někde hezky v klídku. Dnes už jediní lidé, kterým kromě své rodiny věřím, jsou umělci. Ti ještě říkají pravdu. Možná by naší vládě pomohlo, kdyby v ní bylo víc umělců… Ale to už zabíhám do politiky, kam jsem se dostat nechtěl. V posledních dnech hodně myslím na lidi ve východní Evropě, především na Ukrajině, ale samozřejmě i na vás v České republice. Váš Brutal Assault je jedním z mých nejoblíbenějších festivalů! Byli jsme tam u vás mockrát, a moc dobře vím, že od války nejste až tak daleko. Dva roky jsme museli nosit masky na ksichtech a teď mí přátelé a dokonce i příbuzní musí čelit válce. Je mi jasné, že tenhle strach se u vás v Evropě teď hodně šíří.
Ještě před covidem jste odehráli na podporu debutu „Feed The Fire“ hodně koncertů jak v USA, tak v Evropě. Jak jsi vnímal nucenou pauzu? Tvořil jsi během ní materiál na nové album?
Ano, dělal jsem na tom. Ale já to nemám tak, jako někteří, že si sednu, a řeknu si OK, teď je čas na vytvoření nové desky. Občas mám nápadů víc, občas míň a když mám pak víc volna, tak jdu do studia. Tam zjistím, které nápady a skladby k sobě sedí. Na nové desce jsou některé věci, na nichž jsem dělal delší dobu a třeba „Black Out“ měla být na první desce, ale v té době na to ještě nebyla připravena. Na některých skladbách dělám třeba jen chvilku. „What Makes Us Tick" pro Biohazard jsem měl vymyšlenou za tři minuty a přitom samotná má delší stopáž. Něco potřebuje dozrát, pořádně provařit, vychytat správné koření a sůl. Je to jako u guláše, ten taky podáváš, až když je zcela připravený k jídlu.
Je teď situace ohledně koncertů v Americe lepší? Plánujete také turné po Evropě, kde covid vystřídala válka na Ukrajině?
Museli jsme zrušit dvě velká turné. Teď připravujeme další a až nastane správný čas, tak vyjedeme. Ale čert vem turné… Mám každé ráno ve zvyku sednout si k počítači a teď místo toho, abych zjišťoval, jak to s tím turné vypadá, koukám, co se děje na Ukrajině. Mám z toho strach, když tam žijí moji přátelé.
Na hudební scéně působíš už pětatřicet let a v osmdesátých letech jsi byl zásadní součástí newyorského hardcoru. Jak dnes vzpomínáš na tu dobu? Byla tehdejší undergroundová hardcorová scéna tak velká, jak se o ní mluví dnes?
Lidi dneska hodně kritizují novou hudbu i nové kapely. Na „Leaders And Liars“ je skladba „Our Scene“, která je přesně o tomhle. Každý dojde do bodu, kdy si uvědomí, že lidi okolo něj nevidí svět stejně. A v tu chvíli máš pocit, že nikam nepatříš. V jednom období života jsem se tak cítil, ale našel jsem undergroundovou scénu a najednou jsem se cítil jako člen velké rodiny. Ten pocit mě nikdy neopustil, a je to pro mě nejvíc uklidňující na světě. Proto miluju underground, ať už jde o punk, death metal, hardcore, thrash, všichni se cítíme stejně, jsme rodina plná lidí, který sdílí jednu věc. V roce 1988 to bylo stejné jako v letech 1999, 2009 nebo 2019, stejný pocit rodiny, a teď, vzhledem ke světové situaci, je to ještě silnější než kdy jindy.
Velký průlom jsi s Biohazard zažil s alby „Urban Discipline“ „State Of The World Address“. Cítil jsi, že na začátku devadesátých let měla vaše hudba i podporu mainstreamového publika?
Z hlediska byznysu je to možná hloupé říkat, ale mě je u prdele podpora mainstreamového publika. Já chci tvořit upřímnou hudbu, což byl vždycky můj cíl. Ani mi nebylo příjemné, když nás vysílala MTV, protože nás poslouchala spousta lidí, kteří se zajímali o úplně něco jiného než my. MTV řekla, že jsme cool a to se mi vůbec nelíbilo. Jak zpívají Faith No More: „King For A Day, Fool For A Lifetime" (králem na den, bláznem na celý život). Jakmile tě média nafouknou v krále, ztratíš důvěryhodnost, i když se tvoje hudba ani kapela nezměnila. Samozřejmě to není případ všech médií, protože ta undergroundová umí být upřímná pořád. Tam ucítíš sračku na míle daleko. Jakmile lidi zjistí, že to děláš pro prachy, vyserou se na tebe. Když se držíš svého, lidi se tě drží taky. Jak zpívám ve skladbě „Business“, hudba má být pro lidi a ne pro nějaký zkurvený korporát.
Biohazard a další hardcorové kapely vystřídaly v popularitě glammetalové kapely. Byl jsi v osmdesátých letech fanouškem Mötley Crüe a Ratt, nebo jsi patřil mezi ty lidi, kteří tuto scénu nenáviděli?
Já měl celý život rád extrémní hudbu, i přes to, že jsem už od šesti hrál na piáno a pohyboval se v jazzu, blues nebo klasice… Měl jsem rád hodně kapel jako Led Zeppelin nebo The Rolling Stones, ale když jsem se zamiloval do punku, hardcoru a metalu, tak jsem neposlouchal nic jiného. Člověče, byl jsem naprosto čistokrevný hardcore! Ale víš, co z toho mám? Teď zjišťuju, že mi uniklo spoustu dobré hudby. Třeba Judas Priest. Věděl, jsem, že existují, ale když si je kluci z Biohazard pouštěli, já to neměl rád. To je stejný případ jako glam metal. Dnes ho mám rád, i když neříkám, že bych to poslouchal pořád. Jsou tam ale dobré kapely. Ty, které to dělaly pro hudbou samotnou a ne pro prachy.
Kromě pauzy v roce 2007 Biohazard fungovali až do roku 2016. Je jejich rozpad definitivní nebo je naděje na nějaký comeback?
Nedávno jsme vydali „Urban Discipline“ na vinylu, což je skvělá reedice, rozšířená o další skladby. I když teď nefungujeme, neděláme novou hudbu, když nastane správný čas, půjdeme zase do toho. Já jsem jediný, kdo dělá hudbu pravidelně, s ostatními se ale občas vídám. Oni mají rodiny, normální práci, což je v pohodě. A když se ptáš, jestli bude v budoucnu nová hudba od Biohazard… To si piš, že bude! Zrovna včera mi psal Bobby (Hambel, kytarista Biohazard, pozn. aut.), že se mu hrozně líbí naše nová skladba „Turn The Wounds“. To když jsem si přečetl, byl jsem z toho úplně nadšený. Jsem rád, že jsme spolu v kontaktu a podporujeme se.
V roce 2015 se mluvilo o tom, že Biohazard pracují na novém albu. Nakonec jste všechno, včetně koncertů, zrušili. Co se stalo?
Byly jsme ve studiu, dělali nějakou skladbu a Evan (Seinfeld, zpěvák a basista a zpěvák, pozn. aut.) úplně přepnul a najednou začal být se vším nespokojený, nic se mu nelíbilo. Řekli jsme si, že budeme pokračovat bez něj a to nás hodně zpomalilo. Já pak začal doma psát skladby pro Billybio, z čímž jsem dodneška neskončil.
Pak jsi založil výtečnou kapelu Powerflo, se kterou jsi v roce 2017 vydal debutovou desku. Jak je to s Powerflo teď? Je stále aktivní?
Powerflo brzy vyjde nová deska a bude to pěkná tvrďárna. Už brzy to oznámíme. Moc se těším, až ta deska bude venku a bylo by skvělé, kdyby pak spolu Powerlo a Billybio vyjeli na koncerty (smích).
Dá se říct, že jsou Billybio dnes tvou nejdůležitější hudební formací?
Všechno, co vytvořím, je pro mě důležité. Je to moje dítě. V hudbě sdílíš tolik hloubky, emocí a osobního vyjádření, že je to jako kousek tebe, jako to mimino. To je ale možná důvod, proč teď končí hodně muzikantů. Oni natolik milují to, co dělají, že se přestanou starat o další důležité věci. Když se přestanou prodávat alba, ruší ti turné, je hodně velká výzva to vydržet. Já se ještě držím, i když sračky kolem managementu a prodeje jsou pro mě úplně nejhorší věci. Já mám ale výzvy rád.
Tvoje tvorba vždycky zahrnovala politická a společenská témata. Myslíš, že dnes lidé pracují pro to, aby svět byl lepší místo pro život nebo vše směřuje neodvratně ke katastrofě globálních rozměrů?
Na novém albu je o tom skladba „Looking Up“. Celý život si s sebou tahám spoustu nasranosti a smutku z dětství a to mi znemožnilo vidět všechno dobré, co na světě je. Naštěstí moje žena to dokázala změnit. Osmdesát procent mého času jsem byl nasraný a teď je to naopak. Ale vždycky, když jsem zpíval o hnusných věcech, tak tam byla alespoň troška naděje. Už od začátku. Každý z nás má v životě tolik nádherných věcí, ale neuvědomuje si to. Řekni sám, když jedeš třeba v autě kolem nádherně košatého stromu, zastavíš? Ale když je tam bouračka, alespoň zpomalíš, aby ses podíval. Pro lidi jsou negativní věci atraktivnější. Jasně, vždycky tady budou lakomí Putinové, diktátoři, kteří chtějí vždycky víc. Ale podle mně je dobrá stránka života vždycky víc a zvládne šmejdy převážit.
Tímto bych chtěl vyjádřit svojí podporu, nejen Ukrajině, ale i vám tam v České republice, protože vás mám ve svým srdíčku, podporuju vás a držím vám palce.
|
