Dnes si jen těžko dokážeme představit tak svobodnou dobu, jaká vládla v šedesátých letech v Americe. Tehdy se zdálo, že nic není nemožné, že stále žije americký sen a že existují hranice, které lze posouvat donekonečna. V hudebním světě začínala nejinspirativnější doba, do Ameriky se valil proud britské hudby v čele s The Beatles, následovaných drzými floutky The Rolling Stones, na což se Amerika chystala razantně odpovědět. Měla tradice v rock n`rollových kořenech Elvise Presleyho, Buddyho Hollyho, Chucka Billyho či Richieho Valense a formovala kapely, které jich využívaly stejně jako evropskou rockovou vichřici. Byla to však také doba, kdy se ve velkém dostávaly ke slovu drogy. Bylo normální, že si dospívající mládež rozšiřovala vnímání za pomoci halucinogenů či marihuany a neexistovaly odstrašující příklady, co dokáží drogy udělat jak s psychikou člověka, tak s jeho tělesnou schránkou. Revoluce, která vytryskla o pár let později, ať už ve formě hnutí hippies či nově nastupující drsné rockové hudby, začínala plodit své hrdiny. Možná se to zdá být neuvěřitelné, ale jeden z nejviditelnějších pocházel z puritánského prostředí, rodiny námořního důstojníka americké armády a účastníka bojů druhé světové války.
Není divu, že rodiče malému Jimu Morrisonovi nerozuměli a on s nimi neměl dobrý vztah. Nechápali jeho potřebu se bavit, nerozuměli jeho drsným žertíkům a nesdíleli s ním vášeň pro hudbu a poezii. Když si jej vyhlédla police, musel nutně změnit vzduch. Přihlásil se na filmovou fakultu UCLA v Los Angeles, kde se prezentoval trochu zmatenými snímky, o nichž tvrdil, že působí jako mix amerického prokletého básníka Jacka Kerouaca, německého filozofa Friedricha Nietzscheho a nacistické propagandy Josepha Goebbelse. U učitelů s nimi neměl příliš velký úspěch, stejně jako u spolužáků, i když se mezi nimi našel stejně smýšlející student Ray Manzarek. O čtyři roky starší výrostek, kterého Morrison sledoval a obdivoval od doby, kdy ze svého snímku odmítl odstranit nahou ženu. Manzarek byl Morrisonova krevní skupina. Jim byl ale ještě natolik plachý, že se ostýchal Manzareka oslovit. Změnilo se to až v létě 1965, kdy se potkali na pláži ve Venice. Situace už byla jiná. Morrison, který dosud spal na střeše jednoho z domů na pláži, kam si tahal i pochybné známosti z řad spolužaček, získal sebedůvěru a na Manzareka, kterého potkal pouhou náhodou, udělal hned dojem. Slovo dalo slovo a Ray Jima vyzval, aby mu zarecitoval některé ze svých básní, s nimiž se Morrison chlubil.
„…pojď, poplaveme až k měsíci, vystoupáme přílivem,
pronikneme večerem, který se město pokouší spánkem zakrýt…“
Manzarek byl tímto fragmentem, který byl základem textu skladby „Moonlight Drive“ unešen natolik, že okamžitě Jimovi nabídl místo zpěváka ve své nově vznikající kapele. Ten se nejprve zdráhal a tvrdil, že není zpěvák, ale básník, avšak nakonec podlehl Manzarekovi, jenž už měl základ kapely, který tvořili jeho bratři Rick a Jim společně s bubeníkem Johnem Densmorem. Morrison nabízený post přijal a navrhl název The Doors, podle knihy „The Doors Of Perception“ od Aldouse Huxleyho, kterou byl právě okouzlen. Byla o drogách a o tom, jak rozšiřují vjemy člověka. Morrison v té době užíval zejména meskalin, společnicí v této zálibě se mu stala nová přítelkyně Pamela Courson, která se do Jima bláznivě zamilovala, když za ní vlezl do pokoje, kde jí v polospánku začal recitovat své básně. Ty transformoval do skladeb, které mu předložil Manzarek, čímž začaly vznikat věci, které měly o pár měsíců později pobláznit Ameriku. K tomu byla ještě trnitá cesta, první koncerty v klubu Whiskey A Go-Go znamenaly spíše pohromu. Když Morrison začínal získávat ostruhy na pódiu, přestal se během zpěvu schovávat a mírně komunikoval s publikem, hvězda The Doors začínala rychle stoupat. To už u toho ale nebyli Manzarekovi bratři a kytarový post obsadil Robby Krieger, zatímco místo basisty ponechala kapela už navždy volné.
„…vrah procitl před úsvitem, obul si boty
nasadil si tvář z prastaré galerie a kráčel dál halou
vešel do místnosti, kde žije jeho sestra a...
pak navštívil svého bratra a pak kráčel dál chodbou
přišel ke dveřím... a nahlédl dovnitř
otče, ano, synu, chci tě zabít
matko, chci tě... opíchat…“
The Doors přitahovali stále více pozornosti, ale začínaly se množit Jimovy excesy. Jedním z nich bylo slavné vystoupení ve Whiskey, při kterém kapela předvedla novou skladbu „The End“ (viz. fragment textu výše), za což byla pořadateli vypráskána z pódia. Svědkem toho byl i začínající producent Paul Rothchild a vedoucí vydavatelství Electra Records Jac Holzman, který kapele okamžitě nabídl smlouvu na natočení debutové desky. The Doors měli nabito… Jejich tehdejší repertoár kromě převzatých skladeb sestával z budoucích klasik, které se Holzman rozhodl propagovat ještě před vydáním alba, k němuž došlo 4. ledna 1967. Jako první vylétla do světa vlaštovka v podobě úvodní věci „Break Out Through (To The Other Side)“, ostrého rockového kusu, v němž Morrison prezentoval svůj hluboký, hrubý hlas a kapela se pyšnila až neurvalou silou, která byla v přesném kontrastu k uhlazeným The Beatles, či nastupující generaci hippies. Jejich sluníčkovou atmosféru a skladby typu „když jdeš do San Franciska, vpleť si květiny do vlasů“, Morrison nenáviděl. On zpíval o smrti, drogách, texty prokládal filozofickými úvahami a pro bezstarostné popěvky hipíků neměl sebemenší pochopení.
Když debut vyšel, začal šplhat hitparádami směrem vzhůru. Kapela jej podpořila vydáním singlu „Light My Fire“, autorské věci Robbyho Kriegera, který s Manzarekovým barokně-klávesovým úvodem ukazoval jemnější tvář kapely. The Doors si na desce vypomohli dvěmi coververzemi, „Back Door Man“ od amerického bluesmana Willieho Dixona a teatrálně pojatou „Alabama Song (Whisky Bar)“ z pera německého předválečného kabaretiéra Bertolda Brechta, obě skladby přesně seděly mezi autorské perly, kterých je debutová deska plná. Když pomineme dva obří hity, které kapelu katapultovaly na vrchol popularity, najdeme krásně pocitovou „Soul Kitchen“ nebo návykově potemnělé „The Crystal Ship“ a „End Of The Night“, odhalující psychedeličtější tvář kapely. Vše je korunováno jedenáctiminutovou titánskou kompozicí „The End“, v níž se kapela zmítá v halucinogenním oparu a Morrison nezúčastněně deklamuje svůj revoluční text. Na albu do sebe vše krásně zapadlo a The Doors se stali naprosto unikátním zjevem na americké scéně. Přesně vyplnili mezeru mezi tvrdým rockem a psychedelickou, drogami zamlženou érou hippies.
Takřka okamžitě se stali novou americkou senzací. Když debutová deska, která dorostla v jejich největší klasiku, dosáhla druhého místa oficiální americké hitparády a prodalo se jí několik milionů kusů, zažívali The Doors obrovský nástup popularity. Dříve ostýchavý Morrison byla najednou v centru pozornosti, sám sebe nazval „Ještěřčím králem“ a na Sunset Stripu se stal králem večírků. Pral do sebe drogy, chlastal jako pominutý, užíval si pozornosti fanynek a bezostyšně podváděl svou femme fatale Pamelu Courson na každém rohu. V té době „povýšil“ chování The Rolling Stones, považovaných za vrchol dekadence, na zcela novou metu. S ním povstala v Americe nová rocková hvězda. Drzejší a vyzývavější než kdykoliv předtím…
|
