Úspěch Machine Gun Kellyho s minulou deskou „Tickets To My Downfall“ neukazoval jen to, že muzikant umí být více úspěšný s kytarou a svižnou neopunkovou hudbou než jako rapper. Mnohem více se v něm odrážel fakt, jak dokáže být soudobá rocková hudba vyčerpaná, že stačí jen šikovný marketing a pár hloupých, trendy sledujících skladeb a nová hvězda rockových a poppunkových fanoušků (zejména v Americe) je na světě. Machine Gun Kelly se nikdy netajil obdivem k Mötley Crüe (aby ne, když si ve filmu „The Dirt“ zahrál Tommyho Lee) a dalším někdejším velikánům zaoceánské rockové scény a rád by byl jako oni. Ví, že si nemůže dovolit hrát podobnou hudbu, protože ta dnešní teenagery osloví jen stěží, ale pocit, že stojí na pódiu jako frontman s kytarou na krku a kapelou za zády je pro něho k nezaplacení. Jenže jeho rocková etapa je prokouknutelná a nelze jí věřit, že je něco jiného než obchodní prefabrikát. Výborně zahraný, Kellym i slušně odzpívaný, ale prázdný jako vznešené fráze, které nikdy nedojdou naplnění.
Za soundem „Tickets To My Downfall“ kromě Kellyho stál i bubeník Blink-182 Travis Barker a ten stojí po jeho boku i na novince „Mainstream Sellout“. I když Kelly prohlašoval, že novinka bude mít temnější, tvrdší zvuk a více heavy kytary, zní i tato deska v podstatě stejně jako mladší brácha Blink-182 v době největší slávy alb „Enema Of The State“ a „Take Off Your Pants And Jacket“, s občasným výletem do Kellyho hip-hopové minulosti. Ta se projevuje minimálně, je omezena jen na účast hostujících pěvců z rapové sféry (především ve skladbě „Ay!“, po které máte chuť přehrávací zařízení rozmlátit na kousíčky) a Kelly po většinu času čerpá energii z punkového základu, který je vzdálen původním ideálům Sex Pistols, Ramones nebo New York Dolls na tisíce mil daleko. Vlastně žije z neopunkové vlny devadesátých let a předvádí moderní variace na tento styl, hodně vyčpělé a prosté jakýchkoliv vzrušujících momentů. Patnáctiletý puberťák v Americe mu asi rozumí, pro něho bude Kelly představovat vrchol rebelství, o poznání odrostlejší posluchač znalý hudební historie nad tímto albem ale v nejlepším případě mávne lhostejně rukou.
Po poslechu „Mainstream Sellout“ není úplně jasné, co Kelly myslel tím tvrdším soundem, novinka zní stejně ploše jako „Tickets To My Downfall“. Na rozdíl od této desky postrádá i moment překvapení, protože z přerodu rappera Kellyho v Kellyho rockera/pankáče, tehdy žila řada hudebních periodik. Je tedy horší nebo lepší než předchůdce? Hmmm…, je úplně stejně tupá. Úhledně složená, stavěná na líbivých a podbízivých popěvcích a je bezpečná až na půdu. Není to přesný opak pravého punku? I když se Kelly snaží na začátku alba, v lepších skladbách „Born With Horns“, „Maybe“ (zde jej doprovodila britská parta Bring Me The Horizon) a „Mainstream Sellout“ znít drsně a tvrdě, pořád absentuje prvek uvěřitelnosti, protože máte pocit, že vás punku chce vyučovat někdo, kdo o jeho pravé podstatě zaslechl jen z rychlíku. Lépe mu sedí poloha, v níž se spojí se svým někdejšími stylovými kumpány Lil Waynem či Blackbearem a vyprodukují sympatické, i když v podstatě neškodné popěvky „Drug Dealer“ nebo „Make Up Sex“, kterým dominují silácké fráze, ale v zásadě jde o slušné poprockové věci.
To vše se odehrává v první polovině alba, která je lepší než druhá. Po „Emo Girl“ s hostující zpěvačkou Willow (i ta prodělala podobný evoluční proces jako Kelly a od r&b zběhla na posledním albu k názvukům nu-metalu) a „5150“ se deska ponoří do hlubokého bahna bez chuti a bez zápachu, až to vypadá, že Kelly musel vymetat nejzapadlější kouty šuplíků. Ke slovu se více dostávají hostující rappeři, kteří albu dávají jiný rozměr, jenž demonstruje jak současnou vyprázdněnost poppunku (nebo neopunku, chcete-li), tak i soudobého hip-hopu. Za všechno mluví příšerná „Ay!“ nebo naprosto bezduché popěvky „Papercuts“, „Fake Love Don`t Last“ nebo „Die In California“, které neocení ani punkeři ani rappeři, protože z nich bytostně sálá slabota a skladatelská nemohoucnost.
Machine Gun Kelly se stal podruhé rádoby drsným pankáčem a podruhé je to špatně. Prezentuje chudý podprůměr této scény, která léty pozbyla svou původní podstatu jako žádná jiná. Tenhle Američan rozhodně jejím zachráncem nebude. A to i přes fakt, že se na obálku nechal vyfotit v póze Sida Viciouse i s nacvičeným šklebem.
|
