Návrat kytarista Johna Frusciantea, který nahradil svého náhradníka Joshe Klinghoffera, vzbudil u fanoušků Red Hot Chili Peppers vlnu nadšení. Byl to přelétavý a v minulosti těžce fetující Frusciante, který s kapelou natočil přelomové dílo „Blood Sugar Sex Magic“ a významným způsobem promluvil i do pozdějších alb „Californication“, „By The Way“ a „Stadium Arcadium“, které se staly srovnatelnými šlágry jako deska z roku 1991. Jenže Frusciante je nevyzpytatelný a proto jeho angažmá u Red Hot Chili Peppers stálo vždy trochu na vodě. Teď tvrdí, že udělal šťastný krok, když se znovu připojil ke svým někdejším kolegům, což je zatím předčasné hodnotit. Každopádně po jeho druhém odchodu v roce 2009 kapela spíše živořila. Ne že by Klinghoffer byl špatný kytarista, to ani v nejmenším, ale nedostalo se mu prostoru, aby svůj potenciál na deskách „I`m With You“ a „The Getaway“ zúročil. Možná to byl důvod jeho odchodu, možná kapela potřebovala do skladatelského procesu zapojit rovnocenného parťáka, kterým Klinghoffer nikdy nebyl. Ať tak či tak, důležité je, že přišlo oznámení, vracející ztracenou ovci Frusciantea zpět do stáda.
Od nové desky se očekávaly velké věci, jelikož Frusciante s Red Hot Chili Peppers natočil nejlepší alba. Když byl mimo, věci moc nefungovaly. „One Hot Minute“ ze šestadevadesátého, kde jej nahradil Dave Navarro (Jane`s Addiction) byla dobrá deska, ale jako nástupce „Blood Sugar Sex Magic“ přivodila odlišněji znějícím materiálem spíše zklamání. Obě alba s Klinghofferem ukazovala, že studnice Anthonyho Kiedise a Fley není bezedná a ani tyto desky nedokázaly navázat na vrcholové chvilky minulosti. Ty s Frusciantem. Když kapela přiznala, že má problémy se složením nového materiálu a proto zpět do svých řad přivábila Frusciantea, vypadalo to, že by se ještě jednou mohla dotknout někdejších met a přijít s albem, které bude možné klást na rovinu nejvýraznějším momentům kariéry, tedy „Blood Sugar Sex Magic“, „Californication“ a „By The Way“. Očekávání byla veliká a proto může být zklamání, které „Unlimited Love“ přivodí, ještě hlubší.
Na papíře to vypadalo na velkou událost. „Unlimited Love“ měla být albem, které kapele vylepší poněkud pošramocenou pověst z minulých alb a razantně zaútočí na staré fanoušky, kteří pomalu začali lámat hůl. Děje se však pravý opak. U Red Hot Chilli Peppers trvá krize, nastartovaná před jedenácti lety s „I`m With You“, neboť se stále více vzdaluje žhavým hitům minulosti a tvoří spíše kulisovou, popem načichlou hudbu. Neurazí, ale to přece nikdy nebyla filozofie kapely. Od Red Hot Chili Peppers byl člověk zvyklý na nejapné vtípky, stejně jako na flusnutí do ksichtu. Nic takového zde není. V nejlepším případě „Unlimited Love“ nabízí několik slušných poprockových hitů, které se nemůžou rovnat hitparádovým trhákům z minulosti. Nejblíže k nim má svižná „The Heavy Wing“, kterou kapela ukryla až na samotný konec desky, i když svým zápalem a melodií překoná veskrze průměrný, nenápadný pilotní singl a otvírák alba „Black Summer“. Tato skladba už před vydáním desky naznačila, že velkých věcí se pravděpodobně od „Unlimited Love“ nikdo nedočká.
Výhodou desky je, že je soudržná, obsahuje vyrovnaný materiál, jehož jednotlivé části příliš nevyčnívají. Tím je také řečeno, že album je v podstatě nehitové a jeho poslech, obzvlášť při úmorné, více než sedmdesátiminutové stopáži, dokáže i nepěkně nudit. Žádné další „Give It Away“ nebo „Parallel Universe“ se nekoná, stejně zde není ani mrazivě jímavá balada typu „Under The Bridge“. Deska jako kdyby jela v setrvačném módu, z Red Hot Chili Peppers se stává v podstatě tatíkovská poprocková kapela. Když čekáte výtrysk energie jako při hypnotickém zrychlení ve „White Braids & Pillow Chair“, kde odspodu začnu dramaticky bublat Fruscianteova kytara, nestane se nakonec vůbec nic a skladba vyzní naprázdno.
Red Hot Chili Peppers nepřestali psát slušné melodie, v tomto ohledu vynikají zejména „Not The One“ s příjemnou atmosférou nočního baru nebo „It`s Only Natural“, ale v podstatě i v tomto případě jde o věci, které by si člověk dokázal představit spíše v repertoáru Lennyho Kravitze. Ale u Red Hot Chili Peppers? Až příliš tentokrát dominuje ospalá atmosféra, působící jako deštivé nedělní odpoledne. Že by se projevoval zub času? Přitom Kiedisovi to stále zpívá jako za mlada, snaží se svým vášnivým projevem strhnout posluchačovu pozornost, ale tato snaha přichází vniveč, když má k dispozici jen neškodné melodie, kterým navíc případné ostří otupuje naprosto plochá produkce Ricka Rubina. Jen si zkuste v „Bastards Of Light“, jak ožijete při prostřední části, když do toho kapela řízne jako za starých časů. Ovšem je to ojedinělý moment v záplavě líných motivů.
Natvrdo řečeno, autorská recese u Red Hot Chili Peppers nekončí. Z předchozích děl lze „Unlimited Love“ stavět na roveň oběma předchozím deskám s Joshem Klinghofferem. Bezpochyby se jedná o nejhorší práci, pod kterou je podepsán John Frusciante, jehož návrat pro kapelu nemá prakticky žádný přínos. Red Hot zpohodlněli, ztratili znepokojivý prvek, který udělal z jejich alb z devadesátých let strhující díla. Až příliš mají obroušené stoličky na to, aby mohli kousat jako za mlada.
|
