Ač se švédští The Hellacopters nikdy nedali počítat mezi bůhvíjaké průkopníky, evropská scéna přelomu tisíciletí by bez nich nebyla úplná. Byli velmi osobitým zjevem. Už proto, že jejich frontmanem byl někdejší bubeník Entombed Nicke Andersson, který se kolem roku 1995 rozhodl vylézt z deathmetalového hrobu a složit poctu své oblíbené hudbě sedmdesátých let. Tenkrát se retro heště nenosilo, pomineme-li fakt, že na britských ostrovech řádila britpopová horečka a všemožní epigoni The Beatles, Oasis počínaje, Blur konče. S těmi The Hellacopters neměli hudebně nic společného, i když jejich původní myšlenka byla totožná. Nicke Andersson bytostně miloval Kiss, MC5, The Stooges, Motörhead či Teda Nugenta a těmto veličinám chtěl vzdát prostřednictvím The Hellacopters hold. Pro jeho deathmetalové fanoušky to byla docela rána, když kapela vydala primitivní debutový náhul „Supershitty To The Max!“, ale už s ním The Hellacopters začali získávat renomé. S původním death metalem je pojil poněkud obhroublý zpěv Nickeho Anderssona, což byl prvek, který se velmi brzy začal vytrácet.
Nejpozději od desky „Grande Rock“ se vytvaroval typický zvuk The Hellacopters, založený na garážovém rocku šedesátých let a hardrockové jiskrnosti dekády následující. Druhý aspekt začal na dalších albech stále více převažovat. „High Visibility“ a „By The Grace Of God“ lze dnes považovat za malá mistrovská díla, na nichž se rukopis kapely značně vytříbil a získal velmi osobitý styl. Tehdy byli The Hellacopters na vrcholu, z desek sálala radost z hraní a Andersson ukázal, že umí napsat skladbu, která si v ničem nezadá s jeho starými idoly. Pak se vše zadrhlo. Následující počin „Rock N`Roll Is Dead“ už nedokázal navázat na kvalitu předchůdců a pozici švédských rock n`rollových hvězd po The Hellacopters nadobro převzali Backyard Babies, a o slovo se velmi důrazně hlásili nastupující Crashdïet. Hřebíčkem do rakve byla rozpačitá sbírka coververzí „Head Off“, působící jako vymetení šuplíků, či jako album vydané z povinnosti. Nastal konec a zdálo se, že definitivní.
Nicke Andersson si založil projekt Imperial State Electric, s nímž de facto navazoval na tvorbu The Hellacopters, ovšem ani s ním se mu podařilo natočit tak skvělá alba, jako byly zmíněné desky. Vrátil se do Entombed a se svou německou přítelkyní založil okultní partu Lucifer. Nic z těchto aktivit nevyvolalo takovou odezvu jako ohlášení comebacku The Hellacopters. Zdálo se, že se na ně v posledních letech zapomínalo, ovšem fakt, že se vrací na scénu, způsobil pozdvižení, které snad ani kapela nečekala. Na oplátku staří fanoušci asi nečekali, že se tahle parta dokáže vrátit se skutečně silným materiálem, dosahujícím nejlepších chvilek diskografie. Ve svém středu má kromě Anderssona i švédskou kytarovou hvězdu Dregena, který byl členem The Hellacopters v jejich začátcích (na prvních dvou deskách), ale velké renomé si vybudoval jako člen „konkurenčních“ Backyard Babies. Dregen nahradil svého někdejšího nástupce Roberta Dahlqvista, který se 1. února 2017 po epileptickém záchvatu utopil ve vaně ve svém domě. Pomyslný kruh se uzavřel...
Comebacková „Eyes Of Oblivion“ je velmi silná deska, shrnující to, co udělalo z The Hellacopters kolem roku 2000 skvělou kapelou. A od prvního tónu je jasné, že kapela je při chuti. Neopouští svůj specifický zvuk, přidává kvanta energie a servíruje melodie, za něž by se nestyděla ani v dobách největší slávy. Duch „High Visibility“ a „By The Grace Of God“ je zpět, jelikož styl, jakým kapela „Eyes Of Oblivion“ otevře, bude patřit k nejpamátnějším okamžikům kapely. Rozverný rock n´rollový otvírák „Reap A Hurricane“, v němž hladové riffy kytar podbarvuje klasicky znějící klavír, vykládá trumfy, kterých má kapela v rukách více než dost. Je to znát z následující svěží hitovky „Can It Wait“, a zejména z ohromné bluesové kompozice „So Sorry I Could Die“, která je nejen nejlepší skladbou desky, ale i jednou z nejlepších věcí, s nimiž tato parta přišla. Úsečné, takřka minimalistické bluesové riffy vytvářejí mírně skleslou atmosféru (což by u blues mělo být), ovšem Dregenova ohromná kytarová sóla a hromový refrén dodávají skladbě až nebývalou energii. Kapitolou samotnou je zpěv Nickeho Anderssona. Jako kdyby na chvilku opustil svůj klasický výraz a předvedl dechberoucí poklonu Davidu Coverdaleovi či Paulu Rodgersovi. Dosud od něho neslyšené, o to mnohem silnější.
Po této titánské věci kapela najede zpět do rock n´rollových kolejí, Andersson sází životaschopné riffy, Dregen sóluje jako o život a rytmika pevně drží spodek v zurčivých intencích. Skladby rostou do krásy. Zprvu nenápadné kompozice jako je titulní „Eyes Of Oblivion“, houpavé boogie „Tin Foil Soldier“ či typická rock n`rollovska „A Plow And A Doctor“ začnou po několikerém poslechu odhazovat závoj nepřístupnosti a prokáží schopnost zahryznout se do uší chytrými melodiemi. Ty definitivně opustili garážovou špínu, jakou se The Hellacopters honosili v začátcích kariéry, ale o to více ukazují, že civilizovanější tvář kapele sluší o poznání více, než časy, kdy se opěvoval chlast a děvky. The Hellacopters dospěli. Stále si odmítají přiznat, jaký se píše rok v kalendáři, ale to je fakt, který dělá z „Eyes Of Oblivion“ až úchvatně staromilskou a přitom docela současnou desku.
The Hellacopters se vrací v ohromné formě, v mnohem větší, než v jaké před čtrnácti lety scénu opouštěli. Znovu zde stojí jako mesiáši rock n`rollu, jako kapela, která transformovala svou oblíbenou stařičkou hudbu do současnosti a hraje ji s obrovským nadhledem. „Eyes Of Oblivion“ se zařadila po bok dvojice nejlepších alb jejich kariéry, což je největší letošní překvapení. Od comebacku se čekalo mnohé, ale rozhodně ne takto silná deska. Jedna z nejlepších, jaká za posledních pár let vyšla.
|
