„Neměnný“. Tak zní v překladu název deváté řadové desky Meshuggah, která perfektně popisuje moment, v němž se švédská extrémní formace nachází již nějakou dobu. Z velké části padesátníci už nemusí nikoho přesvědčovat, že jejich volba cesty (která trvá skoro čtvrt století) byla jedinou správnou. Taktéž „neměnná“ je i skvadra hudebníků, kteří spolu drží od formativní desky „obZen“ až dosud.
Šest let je nejdelší pauza mezi alby, a tak je logické, že se očekávání na „Immutable“ vyšponovala na maximum. Vzhledem k povaze muziky by bylo bláhové si myslet cokoliv jiného, než že Meshuggah pojedou opět ve svých zajetých kolejích a jakožto pionýři djentu a progresivního matematického metalu znovu pročešou bubínky bezkonkurenčním instrumentálním polyrytmickým infernem, podpořeným vkusnými kytarovými psychedelickými vsuvkami.
Je to jako poslouchat syntézu posledních několika alb dohromady. „Immutable“ tvoří velice rozmanitý obraz, instrumentálně rozkročený mezi alby „Koloss“ a „The Violent Sleep of Reason“, zatímco stále dokáže příjemně překvapovat a variovat již několikrát slyšené. Novinka je jedinečná ve vytahování es z rukávu v již rozjetých skladbách. Našlapaný singl „The Abysmal Eye“ se v závěru vytasí s ještě více zdrcujícím riffem, „Phantoms“ se překlopí do příjemně zatěžkaného vzorce a totální šleha „Armies of the Preposterous“ dominuje triumfálním breakdownem.
Meshuggah jako organický stroj proplouvá jednotlivými vzorci a tančí jako zdatná chobotnice okolo obligátního 4/4 taktu, aby ho mohla systematicky i nejednoznačně porušovat a tvarovat dle svých potřeb. Písničková struktura je u každé skladby velkou neznámou, jako vždy se tito polyrytmičtí králové pokouší zaujmout jemnými nuancemi a donutí posluchače k netradičním tanečním kreacím. Na novince je sympatické, že se švédští matadoři snažili oproti minulé desce materiál zatraktivnit a udělat jej hravějším a zajímavějším. To se povedlo. Skladby jsou různorodější a od sebe díky kytarovým eskapádám rozeznatelnější. Na albu se dočkáme hned tří instrumentálních vsuvek, z nichž jedna je téměř desetiminutovou meditací („They Move Below“), druhá funguje jako blackové intro k následující skladbě („Black Cathedral“) a třetí je zlověstným plíživým outrem („Past Tense“).
Desce trochu ubližuje až příliš častý segment monotónních skladeb, hrnoucích se jako buldozer ve středním tempu. Řeč je o příspěvcích „Broken Cog“, „Light the Shortening Fuse“ nebo „Ligature Marks“. Občas poslechu spadne řetěz a vůbec by desce neublížilo, kdyby se dvě - tři skladby podobného typu do finálního výběru nedostaly. Stopáž poprvé překračuje hodinu a je to znát. Díky bohu za šílená kytarová sóla („God He Sees in Mirrors“, „The Abysmal Eye“) anebo zdrcující riffy. Houpavý nosný riff v „The Faultless“ je pak adeptem na nejzábavnější riff roku...
Instrumentálně, vokálně a produkčně jsou Meshuggah stále na vrcholu. Tvrdí, nekompromisní v prezentaci a příjemně netradiční ve zvolených postupech. Jako jediní svého druhu si jsou moc dobře vědomi, kde je jejich místo a jak mají nový materiál koncipovat. „Immutable“ je přesně tím albem, které takto mělo znít. Neměnné ve svém jádru a konceptu, a přesto lehce hravé a odlišné od svého předchůdce.
|
