Jestliže situace po incidentu v Miami připomínala hon na čarodějnice, kritické přijetí „The Soft Parade“ už bylo kopáním do mrtvoly. The Doors byli tři roky od největšího úspěchu s debutovým albem ve stádiu klinické smrti. I Morrison pochopil, že hvězdná kariéra není samozřejmostí a začal k věci přistupovat trochu zodpovědněji, alespoň tak, jak byl schopen. „Nevidím důvod, proč bych měl končit,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů, „myslím, že tu budeme ještě tak šest, sedm let,“ dodal. Bylo třeba udělat další desku. Takovou, která by donutila fanoušky zapomenout na nevydařenou „The Soft Parade“. Takovou, která by The Doors vrátila zpět do hry. Tomu nahrával fakt, že natáčení probíhalo mnohem snadněji, než u „Waiting For The Sun“ a především „The Soft Parade“. Nápad na využití orchestru byl šmahem odvrhnut, The Doors nemohl ujít fakt, že zejména na britských ostrovech začíná bujet nová scéna, která se soustředila na tvrdou kytarovou hru, stavěnou na bytelném bluesovém základu Jimiho Hendrixe, ale hranou s ještě větším zápalem a důrazem na melodickou stavbu skladeb.
Producent Paul Rothchild se díval tímto směrem a přiměl k tomu i kapelu. Přestože práce s Morrisonem nebyla nejjednodušší, zpěvák se zapojil do skladatelského procesu a výsledkem bylo sevřené, tvrdě znějící album, na míle vzdálené limonádovému zvuku „The Soft Parade“, ale i starým hitům. The Doors chtěli představit novou tvář a využít sílu jména frontmana. „Jednou jsme na South Hope Street v Los Angeles objevili prostory, které se jmenovaly Morrison Hotel. Hned jsme věděli, že jsme našli námět pro obal alba,“ vzpomínal po letech klávesista Ray Manzarek, „problém byl v tom, že majitel nechtěl o žádném fotografování ani slyšet. Čekali jsme, využili jsme příhodné chvilky, vnikli dovnitř a fotograf udělal snímek zvenku.“ Už z obalu čiší sychravá, podzimní atmosféra, kterou se kapele podařilo dostat i do drážek desky. Výsledkem bylo nejtvrdší album v historii The Doors, které se zbavovalo psychedelie šedesátých let, na němž se Morrison zdržuje svých někdejších eskapád a pracuje pro dobro kapely. Na výsledku je to slyšet.
„…krev v ulicích města New Haven, krev co špiní střechy a palmy ve Venice
krev je v mé lásce při tom úděsným létě, krvavý rudý slunce fantastický L.A.
krev se rodí, když nový národ vzniká, krev je růží tajemných spojení
Krev v ulicích, až po kolena mý, krev v ulicích města Chicaga
Krev se zvedá, mne pronásleduje…“
„Morrison Hotel“ je velice soudržné a sveřepé album. Neobsahovalo žádný komerční hit, který by se mohl rovnat „Light My Fire“, „Hello, I Love You“ či „Touch Me“, ale možná v tom tkví jeho největší síla. Sedí pevně na tvrdém bluesrockovém základu, více prostoru než Manzarekovy klávesy dostává kytara Robbyho Kriegera a Morrisonův hrubnoucí hlas, který ke skladbám sedí dokonale, jako kdyby chtěl demonstrovat své zmoudření. To bylo jen na oko, pod povrchem bouřil pořád ten starý Jim. Základ alba stojí na úvodní skladbě „Roadhouse Blues“, která se léty stala klasikou, i když v žebříčcích příliš nebodovala. Pevně sedí mezi ostatní kompozicemi, odkud nevyčnívají ani dvě staré skladby – „Waiting For The Sun“, zbylé z nahrávacích seancí stejnojmenného alba a „Indian Summer“, která pocházela z roku 1966. Manzarekovy klávesy v nich částečně opouštějí svůj původní, lehce barokní styl, a zaměřují se spíše na klasické rock n`rollové piáno a hammondky, zdůrazňující bluesovou podstatu desky. Tu zdůrazňují tvrdé věci „Peace Frog“ či „Ship Of Fools“, nebo jemnější chvilky „The Spy“ a „Queen Of The Highway“, které Jim kajícně věnoval Pamele Courson v době, kdy jejich vztah procházel jednou z dalších krizí.
V létě 1970, kdy bylo „Morrison Hotel“ několik týdnů venku, se Jim oženil. Nevzal si však Pamelu, ale rockovou publicistku Patricii Kennealy. S tou už udržoval poměr delší dobu, aniž by o tom Pamela věděla. S Patricií neuzavřel klasický sňatek, do manželství vstoupili při divošském pohanském rituálu, protože Morrisonova vyvolená byla členkou moderního čarodějnického řádu Wicca, uctívajícího Trojitou bohyni a Rohatého boha. I to Morrisona fascinovalo. Méně už fakt, že o pár týdnů později mu Patricia oznámila, že je těhotná. Jim to odmítl a poslal ji na potrat. Nechtěl přivést na svět dítě, bál se zodpovědnosti, nechtěl být jako jeho rodiče, o kterých léta tvrdil, že jsou mrtvi. Pořád nad ním visel soud, který měl rozhodnout o trestu za obscénnosti v Miami. Morrison se rozsudku velice bál, protože ve vzduchu byl i nepodmíněný trest.
„…babka milovala námořníka, co brázdil moře zmrzlý,
děda byl lovec velryb a brával mě na koleno svý
říkal: Synu, já se zblázním z toho žití na souši
musím najít posádku a kráčet po píscích cizích
ten stařec s úsměvem stříbrným byl moc laskavý
kouříval lulku bryerku a chodíval čtyry míle po kraji
zpívajíc písně stínů sester a staré dobré svobody
písně plné lásky, plné smrti a ty co muže osvobodí…“
Proces začal v srpnu 1970, rok a půl poté, co k miamskému incidentu došlo. Morrison už v té době nosil plnovous a při jednání působil velmi zdrženlivým dojmem. Jak poté vyšlo najevo, k soudu chodil nadopovaný anxiolytiky, protože stres z procesu pramenící snášel velmi těžko. Přestože při hlavním líčení nebylo ani jednou z předložených fotografií prokázáno, že by Morrison při koncertě na publikum vytáhl své mužství, porota jej nakonec uznala vinným z obscénního chování a opilství, protože řada návštěvníků koncertu v roli svědků tvrdila, že se zpěvák činu dopustil. Verdikt byl pro Morrisona zdrcující. Měl nastoupit půlroční trest vězení, kterému se mu prozatím podařilo vyhnout, když zaplatil padesátitisícovou kauci. Jenže tím to nekončilo. Alespoň zdánlivě…
Morrison se tím nepoučil. Jen tři dny po vynesení rozsudku dostal pokutu za opilství v Clearwateru a v listopadu 1970 byl zatčen, když spolu s hercem Tomem Bakerem ztropili výtržnost na palubě letadla, které mířilo do Phoenixu, kde chtěli navštívit koncert The Rolling Stones. Byl volný až ve chvíli, kdy zaplatil pokutu šest set dolarů. Se znepokojením sledoval, jak dopadají hvězdy éry šedesátých let, k nimž on sám patřil. Na sklonku léta a začátkem podzimu 1970 přinesla média zprávu, že nejprve zemřel Jimi Hendrix a poté i Janis Joplin (rok před nimi i velký Morrisonův oblíbenec, kytarista The Rolling Stones Brian Jones). Všichni na chlast a drogy. „Cítím, že budu další,“ špitl prý tehdy Morrison Patricii Keneally…
|
