Kanadský hitmaker Aldo Nova mlčí vždy dlouhou dobu. Když byl v první polovině osmdesátých let v největším laufu, dokázal vytěžit tři alba, která však měla sestupnou kvalitativní tendenci a i přes prvotní komerční úspěch debutu jeho hvězda rychle pohasínala. Výtečné dílo předložil po šestileté pauze v roce 1991, neboť dokázal udělat nabroušenou hardrockovou nahrávku „Blood On The Bricks“, které nechyběla tvrdost, hitové momenty a kořením byla účast Jona Bon Joviho, vyřívajícího se na vrcholu slávy. Jenže pak v Novově kariéře nastal propad, trhlina, která se nezacelila dodnes. Možná to bylo dané tím, že „Blood On The Bricks“ nesklidila dostatečný komerční úspěch, možná chtěl Nova přečkat grungeovou a alternativní vlnu někde v ústraní, jelikož spadal přesně do kategorie, na kterou měli grungeři spadeno nejvíce. Návrat byl mnohem složitější, než asi Kanaďan čekal.
Ambiciózní, progresivně laděné dílo „Nova`s Dream“ ze sedmadevadesátého zoufale propadlo a Nova se odmlčel na dalších dvacet let. Vlastně se už ani nečekalo, že by mohl přijít s něčím novým, protože kolekce „Aldo Nova 2.0“ z roku 2018 byla jen sbírkou nově nahraných skladeb z debutu, doplněných o jednu novinku. Ovšem Nova nezahálel. Už patnáct let pracuje na velkolepém konceptu „The Life And Times Of Eddie Gage“, vlastní rockové opeře, která by mohla být jeho příběhem, protože děj se začíná odvíjet v červenci 1982, kdy Nova sklízel obrovský úspěch s debutovým albem. Eddie Gage tak může být jeho alter ego, v konceptu zpěvák odhaluje vstup do hudebního byznysu, jeho nástrahy, alkoholové a drogové excesy, praktiky bossů nahrávacích společností i následnou duševní očistu hlavního hrdiny. Tedy všechno, co Nova sám zažil. Že vám to něco připomíná? V konceptu je velká spojitost s albem „The Crimson Idol“ od W.A.S.P., na němž se Blackie Lawless situoval do Jonathana Steela, fiktivní rockové hvězdy. Ovšem je otázka, jestli „The Life And Times Of Eddie Gage" bude mít podobný dopad jako Lawlessovo dílo. Pravděpodobně nikoliv, protože i přes své kvality zde není prvek geniality ani nadčasovosti. A ani tolik silných skladeb.
„The Life And Times Of Eddie Gage“ je první ochutnávkou Novovy rockové opery a hlavní protagonista tvrdí, že další díla, mapující nastíněný příběh, budou záhy následovat. Možná si Kanaďan ukousl příliš velké sousto. Koncept je promyšlený, aby ne, když na něm Nova pracuje už od roku 2008, ale bude hodně složité, aby další díla hudebně nestrádala, protože pocitem nevýraznosti trpí i právě vydaná kolekce. Jestliže byl Nova v osmdesátých letech považován za hitmakera, této pověsti dostál jen částečně. Deska nemá tak výrazné momenty, jako měl debut nebo skvělá „Blood On The Bricks“, spíše se snaží hrát si na velké umění, což není vždy pro dobro věci. Formálně je album v pořádku, protože nabízí jak rozmáchlejší kompozice typu „King Of Deceit“, dramatičtější „Say A Little Prayer“, ale i tvrdší, rockovější „Free Your Mind“, „The Bitch In Black“ a dravou instrumentálku „On The Way To The Psycho Ward“, tedy vše, co by mělo zaručovat pestrost. Druhá stránka věci je, že žádná z nabízených skladeb se nedokáže vyrovnat tomu nejlepšímu, co kdy Nova vytvořil.
O představených deseti skladbách můžeme mluvit jako o dobrých rockových kouscích, které nepostrádající ambice a vyšší cíle, ovšem na výpravě za jejich dosažením zůstávají stát na půli cesty. Jednoduše řečeno nelezou do uší. Přitom jsou zde slušné melodie, precizní instrumentální výkony i charismatický Novův zpěv, tedy všechno, co mohlo zaručit velkou desku (navíc spojenou do tematického celku), ale výsledek je trochu šedivý. A pak už je jedno, kolik desce dáte času, ani při opakovaných posleších se neobjevuje stoupající tendence. Aby nedošlo k omylu, „The Life And Times Of Eddie Gage“ není špatná nahrávka, jen se rozmělňuje ve vysokých ambicích, čímž ztrácí tah na bránu. Nova do skladeb až příliš zapojuje dramatické prvky, jako kdyby se chtěl přiblížit tvorbě Meata Loafa, ovšem je to na škodu věci.
Dělat závěry z této desky by bylo předčasné. Možná s dalšími uvolněnými skladbami (mělo by jich dohromady být kolem stovky) začne příběh dávat ucelený smysl. Zde jde jen o jakési vtažení do děje, ovšem když se to děje na ploše padesáti minut, začíná to místy být docela nudné. Přesto Nova nešel pod svou kvalitativní laťku, přesto jsou časy „Blood On The Bricks“ definitivně pryč.
|