Živá vystoupení se po nehorázně dlouhé covidové pauze začínají postupně rozjíždět. Jednou z prvních vlaštovek je společné turné severských spolků Dark Tranquillity a Ensiferum, které na Bílou sobotu zavítalo do pražského Meet Factory. Spojit koncertní aktivity rozjuchaných melodiků Ensiferum a zadumaných melancholiků Dark Tranquillity do společné šňůry mi přišlo jako dost nešťastný nápad a jsem si jistý, že nemalou část příznivců tvrdé hudby mohla žánrová rozdílnost headlinerů od návštěvy koncertu odradit. Hlad po živých vystoupeních je však po dvou letech nuceného absentování tak obrovský, že ani programová nesourodost se na návštěvnosti pražské zastávky nepodepsala a smíchovský klub byl našlapaný až po okraj.
Aby byla žánrová rozmanitost ještě výraznější, přizvali organizátoři další dvě stylově rozdílné kapely. Prvními byli rakouští Vinegar Hill, kombinující klasický gothenburský melodeath s moderním metalcorem. Už před začátkem jejich setu, tedy přibližně v půl osmé, bylo v Meet Factory k mému úžasu téměř plno, což jen dokazuje, jak se metalové komunitě po živých akcích stýskalo. Rakouská pětice na jevišti řádila jak politá živou vodou. Zpěvák Dominik Stadler bez ustání pobíhal po pódiu a snažil se využít každý milimetr z miniaturního prostoru, který byl kapele poskytnut. Jeho mistrovsky zvládnutý growling se skvěle doplňoval s čistým vokálem zpívajícího kytaristy Michaela Dreschniga. Bylo příjemné sledovat, jak si kapela postupně získává respekt publika, jestliže při prvních skladbách byla reakce obecenstva vlažná, při závěru jejich setu jim diváci téměř zobali z ruky.
Jako druzí vystoupili němečtí deathaři Deserted Fear. Jejich nepříliš nápaditý old school death metal mě z celého večera bavil nejméně. Soudě podle reakce ostatních přítomných jsem byl ale jeden z mála. Kapela s každou další skladbou sklízela stále větší ovace a stejně jako v případě Vinegar Hill i ona v závěru svého setu měla publikum v hrsti. Kapela své vystoupení lehce protáhla, a tak dle časového harmonogramu došlo k lehkému skluzu, ale nemyslím, že by se našel někdo, komu by to vadilo.
Po poměrně dlouhé zvukové zkoušce a nezbytném intru začali na jeviště postupně přicházet členové finské smečky Ensiferum. Jako první se na pódiu objevila tajemná holohlavá postava, až když si ji našly paprsky reflektorů, dal se v ní identifikovat bubeník Janne Parviainen, který radikálně změnil image a kompletně shodil kštici. Finové svůj set otevřeli divokou jízdou „Rum, Women, Victory“, čímž okamžitě obecenstvo dostali do varu. Už při třetím songu „One More Magic Potion“ se pod pódiem rozjel slušný mosh pit a vydržel až do konce setu finského kvinteta. Pánové byli ve skvělé formě a viditelně i v dobrém rozmaru. Bylo poznat, že jim živé hraní chybělo. Do diváků pumpovali energii po gigajoulech. Kapela zařadila do playlistu hned čtyři kusy („Rum, Women, Victory„, „Andromeda“, „For Sirens“ a „Run from the Crushing Tide“) ze svého zatím posledního alba „Thalassic“, přičemž všechny sklidily obrovský úspěch, dokonce větší než léty prověřené hity.
To je jasný důkaz, že aktuální deska se kapele mimořádně povedla. Svůj hodinu trvající set Ensiferum uzavřeli skladbou „From Afar“. Mrzí mě, že publikum neprojevilo ani sebemenší snahu vyžádat si přídavek, a tak zmíněná skladba byla definitivní tečkou za výborným vystoupením finské formace.
Playlist: Rum, Women, Victory, Andromeda, One More Magic Potion, Into Battle, For Sirens, Run from the Crushing Tide, Treacherous Gods, In My Sword I Trust, LAI LAI HEI, From Afar
Poté pod pódiem nastala velká obměna. Příznivci finské folk metalové kapely v houfech odcházeli, (ať už na bar nebo rovnou pryč z klubu), a do předních řad se nahrnuli návštěvníci v tričkách Dark Tranquillity. Pět minut po půl jedenácté už stage patřila švédským velikánům. Kapela dokázala šikovně poskládat svůj set list, takže vystoupení postupně nabíralo na intenzitě. Po celkem vlažném začátku došlo na výživnější skladby, které daly celé show potřebnou šťávu. Největší úspěch sklidily hity „Monochromatic Stains“, „Terminus (Where Death Is Most Alive)“ a především „Atoma“, při které diváctvo účinkující téměř přeřvalo. Součástí show kapely byla také jakási atmosférická videa, promítaná na stěnu za muzikanty. Milý dárek k sedmačtyřicátým narozeninám dostal od publika klávesák Martin Brändström, když mu celé Meet Factory hromadně zazpívalo „Happy Birthday“. Těsně před půlnocí Dark Tranquillity završili podařenou sobotní akci skladbou „Misery‘s Crown“.
Playlist: Phantom Days, Transient, Focus Shift, Monochromatic Stains, Forward Momentum, Terminus (Where Death Is Most Alive), The Dark Unbroken, Final Resistance, Atoma, The New Build, Identical to None, Encircled, Thereln, The Treason Wall, Lost to Apathy, Misery‘s Crown
Při odchodu ze smíchovského klubu rozhodně převládaly příjemné pocity, přesto bych jednu výtku směrem k pořadatelům měl. Akce byla prezentována jako „Double Headlining Tour“, takže bych čekal, že obě severské kapely dostanou stejně prostoru. To se ale nestalo a set Ensiferum byl o něco kratší, což je velká škoda, protože Finové by si čtvrthodinku navíc určitě zasloužili.
|
