Zdá se, že Crashdïet konečně našli svoje místo, přestali zápasit s nedostižným debutem „Rest In Sleaze“, a dost možná taky našli zpěváka, který s nimi nějakou chvíli vydrží. Jenže to se říkalo o Ollim Hermanovi, který nakonec dal přednost domovským Reckless Love, a hlavně o Simonu Cruzovi, jehož odchod nebyl zcela přesvědčivě vysvětlen. Teď to vypadá, že Cruzův nástupce Gabriel Keyes do kapely zapadl a ta se konečně může soustředit na hudbu, místo toho, aby musela řešit nekonečné personální trable na frontmanském postu. Jestliže „The Unattractive Revolution“ s Hermanem u mikrofonu nebo alba „Generation Wild“ a „The Savage Playground“ s Cruzem spíše ukazovala, jak jsou Crashdïet bez zesnulého původního frontmana Davea Leparda bezzubí (to zejména v případě nevydařené „The Savage Playground“), první deska s Keyesem, „Rust“, spíše hovořila opačnou řečí. Ani on není tak charismatický a skvělý pěvec jako Lepard, ale přece jen se zdá, že do kapely zapadl lépe než jeho dva předchůdci.
Potvrzení měla přinést novinka „Automaton“, protože minulé album „Rust“ bylo nejpřesvědčivějším dílem od dob „Rest In Sleaze“. Mety debutu nepřekonalo, ale ukázalo dobrý trend, kterým se Crashdïet vydali. Pokračuje v něm i nová deska, i když euforické stavy, k nímž neměla „Rust“ daleko, se tentokrát konají v trochu menší míře. Můžeme stále mluvit o skvělých skladbách, ale také o mírné stagnaci, která se do materiálu Švédů vkrádá. Jestliže v roce 2005 byli jako jasně zářící komety, vracející glam metal v jeho modernější podobě zpět do hry, dnes se dají považovat za konzervativní kapelu. Nic na tom nemění ani fakt, že kapela přiostřila image, čímž se přibližuje ke svým (o třídu horším) krajanům Sister, či s trochou fantazie i legendárním horror punkerům The Misfits, a ani to, že do některých skladeb (například úvodní „Together Whatever“) přimíchala čistě heavymetalové ingredience.
„Automaton“ leze do ucha o něco pomaleji než „Rust“. Tam byly jasně dané hitovky „Into The Wild“, „Idiots“ či „Crazy“, fungující na první dobrou, takže se bylo hned čeho chytit. Tady to tak jednoznačné není, protože pilotní singl „No Man`s Land“, výborná úderná věc, je psána trochu složitěji a trvá několik poslechů, než do ní posluchač zcela pronikne. Pak jej však pohltí a nechce vylézt z uší. Kompozic, které budou aspirovat na koncertní tutovky, je nakonec více. Rozhodně mezi ně patří „Powerline“ s výtečnými kytarovými harmoniemi v refrénu a více než přesvědčivým Keyesovým projevem. Stoprocentně se osvědčí zpěvná „We Die Hard“, koketující s klasickým hair metalem i názvuky AOR, čímž lehce připomene krajany Crazy Lixx. Mimořádně se vydařila „Darker Minds“, opatřená zpěvným hitovým refrénem. To je vlastní i závěrečné baladě „I Can`t Move On (Without You)“, vonící letní atmosférou, tolik typickou pro někdejší losangeleské desperáty, v níž Keyes předvádí jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů na desce.
Crashdïet dokazují, že je neopustila schopnost napsat úderný stadionový hit, i když moment překvapení jako u dávných tutovek „Riot In Everyone“, „Breakin` The Chainz“, „It`s A Miracle“ či „Falling Rain“ jim chybí. Snaží se jej suplovat tvrdším zvukem v drsnějších věcech („Together Whatever“ „Dead Crusade“ či „Resurrection Of The Damned“), ale tato snaha jim vychází jen z části. Tvrdší slupka jde mnohem hůře rozlousknout a i když se to nakonec povede, je znát, že kapela skladby podřizuje tvrdosti a metalovějšímu kabátku, což je prvek, který Crashdïet ne vždy zcela slušel. Jen si vzpomeňme, jak tyto tendence dopadly na „The Savage Underground“… Zde to tak špatné není, protože Crashdïet mají větší sílu, ale tyto vlivy jim nikdy příliš neslušely a téměř vždy byly v neprospěch věci. Naštěstí u „Automaton“ pozitiva hravě převáží nedostatky, z celé desky je podvědomě cítit pohoda, v jaké materiál vznikal. Jisté vyklidnění tato parta potřebovala jako sůl, protože už dlouho ji paralyzovala krize na frontmanském postu.
Novinka potvrzuje, že forma, nastolená na „Rust“, se daří udržet. Je to důležité v době, kdy švédská rocková (či glammetalová scéna) prochází drobnou krizí a už se vytratila její síla z před deseti, dvanácti lety. Crashdïet se s „Automaton“ dostávají znovu do čela peletonu, novinka zní přesvědčivěji než trochu omšelá poslední deska Hardcore Superstar i než experimentální výtvor věčných rivalů Reckless Love. To je situace, která nebyla v minulosti samozřejmostí, protože Crashdïet se těmto konkurentům spíše dívali na záda.
|
