Ronnie Romero je zpěvák od pána boha. V posledních letech se zařadil mezi své idoly Ronnieho Jamese Dia, Roberta Planta, Davida Coverdalea, Lou Gramma nebo Paula Rodgerse, skutečnou hardrockovou smetánku, přičemž dnes působí jako nástupce těchto velikánů. Jenže na rozdíl od nich mu jedna věc chybí. Má úžasnou barvu hlasu, skvělý projev, i patřičný rozsah, ovšem nepatří mezi výtečné skladatele. Celou svou kariéru je odkázán na skladby, které mu napíší jiní a podle toho je kolísavá kvalita alb, na nichž je slyšet jeho hlas. Nejvíce exceloval po boku Ritchieho Blackmorea v Rainbow, v nichž měl k dispozici léty prověřený materiál. V porovnání s ním sjede v domovských Lords Of Black o dvě, tři třídy dolů. O něco lépe si vede ve Vandenberg nebo i v The Ferrymen, ale v kapele Michaela Schenkera za takovou hvězdu není. Je to jako na houpačce, takže když oznámil, že vydá sólový debut „Raised On Radio“, čekalo se, že konečně ukáže, co v něm je. Jenže ouha… Deska není žádným odhalením nevšedního talentu, ale sbírkou coververzí, což naprosto pohřbívá její smysl.
K dobru lze přiznat, že Romero nesáhl po profláklých hitech a z repertoáru svých oblíbených kapel (ve všech případech se jedná o legendy z největších) si vybíral skladby spíše méně známé, či dokonce zapomenuté. V těch demonstruje svůj silný hlas, který je v současnosti takřka v dokonalé formě, dává jim modernější výraz a výborný zvuk, ale pořád to není nic platné, pořád jde jen o převzaté věci. Romero si v nich dokáže poradit i s nejsložitějšími pasážemi, což má být největší deviza desky, ale ani to nenadchne. Hra s coverovými alby je tak omšelá a otravná, že každá další deska tohoto typu je zbytečná. Že se jich rodí stále více a více vypovídá o jediném. O skladatelské impotenci současných umělců. Bohužel postihla i Romera. Co je platné, že má hlas jako zvon, že ukazuje, jak skvěle dokáže přezpívat staré věci, když není schopen udělat jednu jedinou, skutečně silnou vlastní skladbu.
Po formální stránce je deska dokonalá, dokonce i produkce Alessandra Del Vecchia je dravá, ač se dostatečně klaní originálním verzím (ve většině případů) a funguje vesměs bezchybně. Po obsahové stránce neznamená „Raised On Radio“ absolutně vůbec nic. Proč svět potřebuje nové verze skladeb od Survivor, Foreigner, Uriah Heep, Grand Funk Railroad, Queen, Bad Company nebo Led Zeppelin, když je jasné, že originály, už jen duchem doby, budou vždy nedostižné? Romero se může na hlavu stavět, může si hlasivky strhnout, ale v tomto případě bude vždy druhý, ač rozhodně ze všech zpěváků coverových kapel nejlepší. Jeho podání zeppelinovské bluesové klasiky „Since I`ve Been Loving You“, umístěné na závěr desky jako její nepopiratelný vrchol, je strhující, ale i to ukáže, že Romero není Plant a proto nikdy nemůže překonat originál.
To platí i ostatních věcech, i když se většina z nich poslouchá skutečně dobře. Vyčnívá „Girl On The Moon“, utajený skvost z alba „4“ od Foreigner, v níž se nepodařilo navodit neopakovatelnou noční atmosféru původní skladby, ale jejím zařazením si Romero připsal plusové body. Stejně jako s „Backstreet Love Affair“ od Survivor, prezentované s velkou dávkou lehkosti. Jisté kouzlo má i „Play The Game Tonight“ z repertoáru Kansas, které přitvrzení a hardrockový spodek prospěl, stejně jako „I Was Born To Love You“ od Queen, v níž se ale zpěvák až moc situuje do pozice Freddieho Mercuryho. Kouzlo originálu zcela pozbylo přepracování uriášovské „Gypsy“, jejíž úvod nepůsobí jako dávná smršť z úvodu desky „…Very `Eavy …Very `Umble“, otupen byl i klasický riff, pozbývající síly originálu. Trochu unaveně zní „No Smoke Without A Fire“ od Bad Company, silou se nepodařilo docílit původního efektu, ze skladby takřka vypadla její bluesová složka. Ovšem to je jen detail…
Celkový smysl desky je prazvláštní. Jako kdyby si na ní chtěl Romero dokázat, že se umí popasovat se skladbami, které obdivoval už jako kluk. Nelze pochybovat o tom, že kdyby se s libovolným kusem představil v soutěži typu American Idol či SuperStar, bezpochyby by platil za největší hvězdu. Jenže pouze jako jednooký král mezi slepými. Někdo, kdo je dnes kladen na roveň největších hlasů celé rockové historie by přece jen měl dokazovat něco jiného… Tím je ovlivněno i výsledné hodnocení, kdyby se hodnotil pouze pěvcův hlas, musela by výsledná známka být o mnoho vyšší. Jenže takhle…
|
