Deska „Other Voices“ propadla a nový začátek The Doors končil dřív, než se stačil rozběhnout. „Bez Morrisona je to nuda,“ shodovala se dobová kritika, přestože album bylo jen o málo horší (či dokonce srovnatelné) než běžná práce kapely za Jimova života. Jenže The Doors chyběla ikona, magnet na fanoušky, což v celé nahotě ukázaly koncerty, na nichž kapela působila velmi statickým, skoro až profesorským dojmem, což rozhodně nebylo to, na co byl návštěvník zvědav. Zcela se projevilo, že The Doors dělaly z velké části Morrisonovy excesy a jeho nepředvídatelné chování, tuto živelnost vkládal do skladeb, čímž je odlišoval od konkurence. Bylo to něco, co v sobě Ray Manzarek, Robby Krieger ani John Densmore neměli, přestože první dva se takřka výhradně starali o hudební složku kapely. A jestliže „Other Voices“ tento problém lehce pootevřelo, následující „Full Circle“ jej ukázala v celé šíři. Pokud se na podzim roku 1971 věřilo tomu, že The Doors dokáží přežít bez zesnulého frontmana, následující léto byla situace jiná.
Když pomineme orchestrálně laděnou „The Soft Parade“ z devětašedesátého, tak „Full Circle“ je největším vystoupením kapely z obvyklé tváře. Šlo se na to jiným způsobem než na „The Soft Parade“, ale výsledek byl ještě více rozpačitý, protože chyběl hit jako „Touch Me“, nebo minimálně „Tell All The People“. The Doors docházel dech i nápady, „Full Circle“ se nemůže rovnat s „Other Voices“, o klasických deskách ani nemluvě. Kapela se zamkla do vlastní ulity, definitivně pozbyla jakékoliv známky dřívější morrisonovské rebelie a rozhodla se začít dělat „umění“. Proto jsou ke slyšení nepokrytě progrockové, jazzrockové i funky postupy, což nebylo to, co by kdo od The Doors vyžadoval. Deska se stává docela fádní, rozvleklou záležitostí, z níž vykoukne tu a tam stará tvář, jako v závěrečné Manzarekově výborné „The Peking King And The New York Queen“, ve svižnějších pasážích evokující titulní kus z „L.A. Woman“, ale jsou to jen drobky po někdejší hostině. Slogan, že „bez Morrisona je nuda“ dostál svému opodstatnění, titul o nejméně záživnou desku The Doors jednoznačně vyhrává „Full Circle“.
Jako kdyby docházela energie... Ani sázka na úvodní „Get Up And Dance“ příliš nevyšla, i když patří k tomu lepšímu, co album nabízí. Rozmělňují ji ale vokály hostujících zpěvaček, které jí dávají popovější nádech a koktejlovou atmosféru místo někdejší dravosti. K dramatické morrisonovské tváři se The Doors chtějí vrátit ve „Verdilac“, jenže ani tady vše nezafunguje bezchybně, i když Manzarekův hluboký hlas má správnou tóninu, ale využití saxofonu se naprosto míjí účinkem a kapele dává podivně unavenou barovou náladu. Ta se proplétá i dalšími věcmi, čímž značně škodí. Příliš nezapůsobí singlová „The Mosquito“, v níž sice zaujmou mexické či latinsko-americké rytmy a kapele s ní podařilo vrátit na chvíli do oficiální hitparády, ale když ji srovnáte s někdejšími hity, prošumí „The Mosquito“ jen neškodně kolem uší. „Byl to náš neprodávanější singl od té doby, co Jim umřel,“ naparoval se tvůrce Robby Krieger, ale i tak skladba propadla sítem času…
To byl osud i celé desky. Ta je ttakřka zapomenutou záležitostí a nepřipomíná se ani na různých kompilacích, které se začaly po rozpadu kapely rodit jako houby po dešti. Spolu s vydáním desky kapele vypršela smlouva s Elektrou, kterou Manzarek a Krieger využili k tomu, aby ohlásili definitivní zúčtování s názvem The Doors.
Proběhlo v naprosté tichosti, která byla v ostrém kontrastu s divokou kariérou. Jako kdyby svět už o The Doors neměl zájem a oni už nestáli o něj. Rok 1973 je posledním letopočtem v klasické éře kapely, která dokázala během šesti let dorůst do nedozírných výšin, ale nikdy se plně nedokázala přenést přes smrt svého frontmana a nakonec spolu s ní zašla i ona. Nezdálo se, že by trojčlenná sestava v dalších letech na scéně chyběla. The Doors za šest let řekli všechno, co měli na srdci a do dalších let se ani příliš nehodili, protože scéně začaly velet jiné vlivy, které by stejně dřív nebo později The Doors semleli. Oni patřili do šedesátých let, do svobodné doby. Tam byli slní, autentičtí a dokonalí. Proto se stali symbolem časů, které dodnes vzrušují svou atmosférou a jedinečností.
Úplně vše ale nevyšumělo do vzduchoprázdna… V roce 1978 vzbudilo velký rozruch album „An American Prayer“, obsahující vydané básně Jima Morrisona, k jejichž části The Doors natočili hudbu. Toto dílo, ač nemůže být považováno za řadovou desku, sklidilo mnohem větší úspěch než „Other Voices“ a „Full Circle“ .To je nutné připsat kultu osobnosti, který se kolem Morrisona začal tvořit za jeho života, ale naplno se rozhořel až po jeho smrti. V roce 1979 uspořádali zbylí The Doors sérii koncertů, propagující „An American Prayer“, ale to bylo naposledy, kdy se podařilo vzkřísit ducha kapely, protože Morrisonův život a tvorbu začala objevovat i nová generace, k čemuž velmi dopomohla výtečná kniha „Nikdo to tu nepřežije“, mapující poutavým způsobem zpěvákův vzestup, eskapády i smrt. Sice rozjíždí konspirační teorie o Morrisonově skonu, ale to bylo dané dobou, neboť se ještě mohlo doufat, že zpěvák je stále naživu. Po více než padesáti letech od tragické pařížské události se vše jeví mnohem jasněji.
Vliv The Doors a někdejší morrisonovská aura přetrvává dodnes a zástupy umělců se hlásí k jejich odkazu. Je mezi nimi například herec Val Kilmer, který si Morrisona zahrál ve slavném filmu „The Doors“ z roku 1991, je mezi nimi zpěvák The Cult Ian Astbury. Tomu se splnil životní sen, když jej v roce 2002 pořádal Ray Manzarek, aby se připojil ke reuninovému turné, které svedlo dohromady klávesistu a kytaristu Robbyho Kriegera. Jelikož se celého podniku odmítl zúčastnit bubeník John Densmore, nesměli Manzarek a Krieger používat původní název, který tak rozšířili na The Doors Of The 21st Century. Nenatočili žádnou desku, ale krátce po začátku nového milénia bylo jejich společné tažení světem jednou z velmi výrazných událostí. Astbury s nimi vydržel jen do roku 2007, kdy jej nahradil Brett Scallions (paradoxně člověk, který přišel na svět až v době, kdy už Morrisonovo tělo odpočívalo na pařížském hřbitově) z post-grungeové kapely Fuel a následně pak i Miljenko Matijevic z hairmetalových Steelheart. Možná by se The Doors objevovali v určitých variacích dodnes, ale osud všemu učinil přítrž v roce 2013, kdy zemřel Ray Manzarek. Ten si s sebou do hrobu vzal přesný popis událostí na pláži ve Venice z roku 1965, kde se poprvé potkal s Jimem Morrisonem. A v tu chvíli vznikla nesmrtelná legenda…
|
