Jak se nestát karikaturou sebe sama už léta řeší američtí Skid Row, jejich kariéra během let nabrala trochu podivný kurz. Kdysi byli velkými hvězdami, debutového alba prodali v Americe pět milionů kusů a takřka bez ztráty kytičky přežili i stylový zvrat v době grunge. Jejich někdejší zpěvák Sebastian Bach vzpomínal, jak ve svém domě musel lézt po čtyřech, protože na každém stromě před ním číhali paparazzi, toužící ulovit fotku z jeho soukromí. To bylo před třiceti lety a mezi Skid Row a jméno Sebastian Bach se kladlo rovnítko. To už dávno neplatí a Skid Row se zařadili mezi kapely typu Quiet Riot, Ratt nebo Great White, které si už dlouho zahrávají s trpělivostí zbylých fanoušků. Přitom u Skid Row jde o jediné - o pěvecký post. Jako kdyby se nikdy nesmířili s tím, že se jednou do krve rozhádali s Bachem a každý další zpěvák je nutně konfrontován s jeho stínem, z něhož ne a ne vystoupit. Povede se to kapele letos?

Bez Bacha Skid Row natočili za bezmála třicet let jen dvě desky, které se nedají stavět vedle staré klasiky. Obě nazpíval Johnny Solinger, vokalista obstojný, ovšem nepříliš charismatický, zejména při porovnání se svým předchůdcem. Z kapely zmizel před lety. V souvislosti se Solingerem se mluvilo o různých EP (dvě nakonec vyšla), ale k řadové desce se ne a ne dopracovat. Nevyšlo to ani s Tonym Harnellem, skvělým předákem norských TNT, jehož hlas do Skid Row příliš nezapadl. A nevyšlo to ani se ZP Theartem z Dragonforce, který byl pro kapelu pravděpodobně největším omylem. Nerozuměli jsme si, přiznal basista Rachel Bolan, i když toto poznání zabralo šest drahocenných let. Za tu dobu Skid Row neudělali prakticky nic. Teď mají v sestavě Švéda Erica Grönwalla, skutečně dobrého pěvce, ovšem i jeho lze považovat jen za jednoho z Bachových epigonů. Ledy se sice hnuly, na podzimní termín byla ohlášena nová deska, ale je otázkou, zda Skid Row nepřijdou už s hodně opožděným křížkem po vlastním funuse. Manifest „Youth Gone Wild“ v podání stárnoucích rockerů už není tak úplně aktuální…

Pepsi Stone, 23. 4. 2022