Na konci osmdesátých let patřili Anthrax mezi metalové prominenty, ač se obecně tradovalo, že z velké thrashmetalové čtyřky platí za nejméně úspěšnou kapelu. Slayer si udržovali konstantní formu, Megadeth byli na strmém vzestupu, neboť z ošklivého káčátka se vyklubala parta s pekelně ostrými zuby, a Metallica směřovala k takovému úspěchu, který z ní udělal titány největších stadionů světa. Anthrax po přelomovém díle „Among The Living“ se „State Of Euphoria“ trochu zklamali, a vypadalo to, že jim souputníci brzy ukáží záda. I tak se bavíme o kapele, která se vyhřívala na piedestalu a snesla srovnání s nejlepšími. Platinové ocenění za „State Of Euphoria“ se kapele sice získat nepodařilo, i tak ale platila za dosud nejúspěšnější kolekci kapely a bylo třeba, aby úspěšné pokračování přišlo co nejdříve. Dokud bylo železo žhavé, a to i přes šok, který novou image způsobil Scott Ian, jenž shodil kdysi bujnou (posléze spíše už řídnoucí) hřívu a holou hlavu doplnil stále masivnější bradkou.
Vítězná sestava se nemění a proto na producentskou stoličku usedl Mark Dodson, zodpovědný za úspěch „State Of Euphoria“. Prokázal talent na zachycení ducha doby a kapele rozmluvil srandičky jako „I`m The Man“, což si mohla dovolit před pár lety, ale ne v roce 1990, kdy doba vyžadovala velká alba s nákladnou, až bombastickou produkcí. A takové „Persistence In Time“ je. Anthrax na něm znějí dospěleji než kdy předtím, jejich zvuk se usadil a dokázali najít vyváženou polohu mezi melodickou složkou a ostrým thrashovým projevem, trochu však otupili hardcorovou zpupnost. Ta patřila k době „Among The Living“, na „Persistence Of Time“ neměla moc co dělat. Deska pokračuje spíše v duchu „State Of Euphoria“, i když má trochu jinou atmosféru. Mírně temnější, metalovější a sevřenější. Jako kdyby někdejší humor z tvorby Anthrax vyprchával a nahrazovala jej více seriózní tvář. To se mohlo jevit z desky, ale při koncertních taženích bylo všechno při starém.
Stejně jako na „State Of Euphoria“, ani na „Persistence Of Time“, se nepodařilo složit opravdu velké trháky. Tím není řečeno, že by to byla průměrná nebo nedejbože špatná deska. Můžeme mluvit o mírně (ale skutečně jen nepatrně) lepší kolekci než tomu bylo u předchozího alba, čemuž nejvíce dopomáhá její sevřenost. Do desky úplně nezapadá coververze „Got The Time“ od britského skladatele Joea Jacksona, vedená v typicky ztřeštěném anthraxovském stylu, ale zbylé skladby drží až nečekaně pohromadě. I když se může zdát, že je deska zdánlivě bez vrcholů, s jistotou lze tvrdit, že je rozhodně bez hluchých míst. Laťku nasadí úvodní uragán „Time“ a ani jednou kapela pod tuto úroveň nejde. Při detailním poslechu mírně vyčnívají (jako nejzásadnější věci) „Keep It In The Family“, „Belly Of The Beast“ a „In My World“, ale zbytek dalších věcí zásadně nepřerůstají. Jsou jen těmi, které „Persistence Of Time“ hnaly kupředu o jeden rychlostní stupeň více než ostatní.
Ač je tato deska brána jako logické pokračování „State Of Euphoria“, z historického pohledu je jasné, že „Persistence Of Time“ představuje jen další dílek do skládačky vývoje Anthrax. Hledí o něco více do budoucna a lze na ní najít několik spojnic s další tváří kapely, která se projevila po „velkém třesku“ v následujících letech. Namísto větší komercionalizace, kterou předváděla jak Metallica, tak částečně i Megadeth, hledí Anthrax trochu alternativnějším směrem, čímž se podtrhuje jejich spjatost s undergroundovou scénou. Důkazem jsou skladby „H8 Red“ či „One Man Stands“, v nichž stále ještě dominuje thrashová nasupěnost, ale pod povrchem se začínají probouzet nové vlivy, které měly dostat slovo v nejbližší budoucnosti. Ještě se muselo odehrát několik změn a to nejen na rockové scéně, ale i v samotných Anthrax. V roce 1990 tomu sice nic nenasvědčovalo, ale velký třesk byl za dveřmi.
V roce 1992 vydala kapela ještě EP „Attack Of The Killer B`s“, které bylo velmi důležité v tom, že kormě obligátních coververzí od Discharge, S.O.D, Kiss a několika živých věcí obsahovalo i legendární spolupráci s rappery Public Enemy ve skladbě „Bring The Noise“, což bylo demonstrativní odstartování rapmetalové revoluce, mající na scénu větší dopad než někdejší spolupráce Aerosmith s Run-DMC nebo anthraxovská „I`m The Man“. Byl to však také poslední hřebíček do rakve spolupráce s frontmanem Joeyem Belladonnou. „Potřebujeme v těchto časech nového zpěváka. Joeyův hlas je až moc spjatý s osmdesátými lety,“ zdůvodnil Belladonův vyhazov Scott Ian. I Belladonna přiznal, že z dalšího směřování Anthrax nebyl příliš nadšený, protože kapela chtěla zamířit do méně melodických vod, přičemž on na tyto změny přistoupit nechtěl. Jejich cesty se musely rozejít. „Scott a Charlie přišli s naprosto odlišnými věcmi, že jsem si myslel, že se zbláznili. Chtěli po mě rapové skladby, které jsem já nemohl ani vystát,“ zmínil v polovině devadesátých let Belladonna, v době, kdy představoval kapelu, která nesla jeho příjmení.
Ta se stala jeho hlavní náplní na dalších deset let. Největší stopu na scéně s ní udělal v toce 1995, kdy vydal bezejmenný debut, jenž se pokusil získat srdce klasických fanoušků Anthrax, ať už thrashovými vlivy nebo čistě heavymetalovou, místy až hardrockovou tvorbou. V dalších letech se mu dařilo méně, protože následná „Spells Of Fear“ představila mnohem slabší materiál, jehož jedinou ozdobou byl Belladonnův charakteristický hlas. Třetí deska, nazvaná lapidárně „03“, už nevbudila žádný zájem posluchačů. Vypadalo to, že zpěvák skončí v obskurní barové kapele Chief Big Way, hrající hity sedmdesátých let… Místo toho Anthrax v roce 1992 plnili stránky časopisů, protože výměna typického vokalisty, jakým Belladonna byl, byla lákavým soustem pro rockové žurnalisty. Koneckonců Anthrax nebyli jediný. Ve stejné době se totožná změna udála i u Iron Maiden, Mötley Crüe nebo Judas Priest. Přicházely nové časy…
|
