Ted Nugent je řádně starý pes, ale na rozdíl od svých vrstevníků se zdá, že má stále energie dost. Je to podobný případ jako Alice Cooper, který ještě ve čtyřiasedmdesáti chce dokazovat, že má stejnou vitalitu jako v sedmdesátých letech. Někdy to jde trochu ztuha, ale přece jen jsou tito pánové jedněmi z mála ze své generace, kteří mají chuť přicházet s novou hudbou. Není to však to jediné, co je pojí. Oba jsou silně spjati s detroitskou hudební scénou, silnou zejména v sedmdesátých let, kdy světu dala řadu hvězd a vytvořila specifický styl zvaný motown. K němu Cooper ani Nugent příliš nepatřili, ale průmyslový duch jejich domovského místa byl pro jejich hudbu vždy důležitý. Možná to není úplně náhoda, že oba dva název města Detroit vetkli do názvu svého alba. Jako kdyby se chtěli na sklonku kariéry ještě jednou důrazně přihlásit ke svým kořenům, jako by je zachvátila vlna nostalgie a ještě jednou se chtěli vrátit do mládí, kdy dobývali svět.
Nugent byl svého času obrovská hvězda a zejména první tři (čtyři) alba patří do zlaté pokladnice americké rockové hudby. „Cat Scratch Fever“, je dnes nejen jeho největší klasikou, ale zároveň přesně tím, co symbolizuje dravý americký hard rock sedmé dekády. Sám Nugent je jedním z jeho symbolů, přestože v dalších desetiletkách se mu nepodařilo na svá legendární alba příliš úspěšně navazovat. Spíše uvolňoval místo jiným a na mladé muzikant hleděl z pozice mentora a legendy. Dělal samozřejmě i dobré desky, o čemž svědčí například „Little Miss Dangerous“ nebo „Spirit Of The Wild“, ale už byl považován za dinosaura. Nepovedl se mu tak velký comeback jako Cooperovi na přelomu osmdesátých a devadesátých let, navíc se začal stále více montovat do politiky, čímž si odpudil nějaké příznivce. Politická angažovanost jej provázela i v posledních letech (a byla stále hlasitější), takže se už ani moc nepočítalo s tím, že by vydal nějakou desku. Tento hrdý americký vlastenec není jen hlásná trouba bývalého prezidenta Donalda Trumpa, ale především muzikant. A pořád skvělý…
I když je jeho nové dílo „Detroit Muscle“ dlouhé jen třiatřicet minut, je jedno z nejlepších, s jakým Ted Nugent v posledních letech přišel. Dokonce je možné dovolit si tvrzení, že novinka je nejpřesvědčivějším materiálem od dob „Spirit Of The Wild“. Tedovi prospěla koncertní pauza během covidu, prospěly mu také čtyři roky od poslední desky „The Music Made Me Do It“, protože posbíral velké množství energie, kterou přetavil do desítky úderných skladeb. Mezi nimi vyčnívá výtečná „Come And Take It“, skvělá věc ve stylu „Cat Scratch Fever“ a jedna z nejlepších skladeb, které Ted napsal od zlatých sedmdesátých. Má výborný refrén, medloii za milion a z jeho kytary znovu létají jiskry. Takové věci z něho udělali legendu a přesně takové potřebuje i nyní. Kolem „Come And Take It“ se nabalují další velice podařené kousky, ať už titulní „Detroit Muscle“, „American Campfire“ nebo nostalgicky pojatá „Alaska“, v níž se zvolňuje tempo a posluchače uchopí spíše emotivní prožitek.
Poctu domovskému městu Nugent složí ve výborné „Born In The Motor City“, jako kdyby se chtěl vrátit ke garážovým kořenům a starému rock n`rollu, značně přitvrzenému a se zuřivým sólem napříč celou skladbou. Zde nejde (jako v případě Alice Coopera na „Detroit Stories“) mluvit o přebytečné nostalgii či sentimentu, na to v hudbě Teda Nugenta nebylo nikdy místo. To z ní tvoří chlapáckou záležitost, a i když přijde s rozvernou instrumentálkou „WinterSpring SummerFall“ nebo uvolněnou „Leave The Lights On“, pořád má v sobě kus arogance a ranařství. Stejně jako nepostradatelného vlastenectví. To se ukáže v závěrečné položce, adaptaci americké hymny „Star Spangled Banner“, hrané na řádně zkreslenou kytaru. Krok je to samozřejmý, zejména pro toho, kdo zná Tedovy politické názory. Ty nemusí být úplně po chuti, ale to neodmyslitelně k Nugentovi patří a nelze mu to vyčítat.
Důležitá je hudba a ta je na „Detroit Muscle“ velmi dobrá. Ted ukazuje, že i ve svém věku má na to, aby zahrál vysoce energický hard rock s takovým drajvem, který by mu mohl leckterý o generaci mladší muzikant závidět. Z desky sálá obrovský nadhled a zkušenost, a to navzdory hrubnoucímu hlasu hlavního představitele. Věk nejde zastavit, ale Nugent se ho snaží zpomalit, co to jde. A daří se mu to…
|
