Člověk míní, covid mění. Už se to zmiňovalo v souvislosti s pozměněnými plány kapel nesčetněkrát a Rammstein nejsou výjimkou. Plánované několikaleté tour k jejich poslední eponymní desce muselo být pozastaveno, a tak se německá legenda pustila do tvorby nové placky. Po minulé desetileté pauze tak uplynuly tři roky a „Zeit“ je na světě.
Novinka má oproti eponymní desce jednu velkou výhodu. Nečekalo se na ni celou dekádu. Přesto se marketingové oddělení otáčelo a ať už se jednalo o hledání jedenácti kapslí po celém světě, angažování kanadského hitmakera Bryana Adamse do role fotografa anebo o možnost den před vydáním v kinech poslechnout celé album v Dolby Atmos, veškerá rozhodnutí padla na úrodnou půdu a o předních představitelích Neue Deutsche Härte bylo slyšet všude.
Už minulé album dost citelně obsahovalo menší zklidnění a zvolnění včetně jistého prvku melancholie, sentimentu a bilancování. „Zeit“ je v tomto směru následovníkem a téma času, stárnutí, vyrovnání se s minulostí atd. proplouvá celým albem. První tři písně tomu nasvědčují, a zatímco úvodní „Armee der Tristen“ akordickými postupy, osmdesátkovými klávesami a náladou připomínají prvotinu „Herzeleid“, singl „Zeit“ má zase blízko k baladě „Ohne Dich“. Vlažnější rozjezd naštěstí rozčísne jednohubka „Giftig“ s „Prodigy“ elektronikou a typickými kousavými kytarami. Následuje vděčná „Zick Zack“ se stadiónovým refrénem a řízným riffem a „OK“ s překvapením v podobě závěrečného breakdownu. Za pomyslný vrchol lze považovat singl „Angst“ a rozpustilou „Dicke Titten“, která mistrně kombinuje jeden z nejtvrdších a nejšťavnatějších riffů kapely…s dechovkou. Škoda rozpačitého úvodu, kterému by slušela minimálně ještě jedna hitovka (jak na albech Rammstein bývalo zvykem) anebo extrémnější alternativa z ranku „Puppe“.
„Zeit“ je oproti minulé desce kytarovější, svižnější a díky nastíněnému konceptu také sevřenější a konzistentnější. Lindemannovi táhne na šedesát, a tak dosahují některé myšlenky a nastolená témata až téměř existencionálního rozsahu. To, že se u toho zmiňuje penis, soulož bez kondomu nebo velký kozy už je typický kapelní kolorit a frontmanův rukopis. Záměrná obscénní hra plná oplzlé erotiky, nahoty a karikatur doprovázela německé industrialisty po celou jejich kariéru a je to nezbytný doplněk jejich specifického výrazu, včetně svébytného humoru, prvoplánových metafor a všudypřítomného nadhledu. Jedná se také o jeden z hlavních prvků, proč kapela masivně uspěla ve světě, aniž by musela opustit svou rodnou němčinu. „Zeit“ tento prvek ještě více akcentuje a ve spojení s leitmotivem alba některé pasáže příjemně rezonují a dodávají poslechu patřičnou hloubku.
Veškeré silné trademarky kapela využívá na maximum. Lindemannův charismatický hluboký vokál, Flakeho elektronika, řezavé kytary a hřmotné refrény. To vše je zabalené do lehce provokativního, kontroverzního projevu, jenž zdůrazňují hlavně vizuální prvky. Je příjemné, že se Rammstein snaží i po téměř třiceti letech nevyčpět a své silné stránky obohatit o kus netradičního pojetí. Jen to v některých směrech skřípe (autotune) anebo je provedení na úrovni totálního průměru (tentokrát opravdu fádní bicí). Jindy se ovšem riskantní krok ukáže jako nejúčinnější („Prodigy“ feeling nebo spojení s dechovkou) a uhodí pomyslný hřebíček na hlavičku.
Při poslechu závěrečné „Adieu“ se nelze ubránit pocitu, že tady se schyluje k loučení. Pokud ano, tak se sluší před německou bandou smeknout. Rammstein si stihli jako jedna z mála neanglicky mluvících kapel podmanit celý hudební svět a je dobře, že dávají sbohem tímto solidním kouskem, byť se rozjíždí o něco pomaleji než všechna ostatní alba a má své chyby. Pokud ne, taky dobře. Německá legenda snad ještě v hudebním světě chvíli zůstane a rozšíří svou diskografii o devátý zářez.
|
