Britští Thunder v posledních letech zažívají dobré časy. Jsou považováni za matadory scény, protože jejich debut „Backstreet Symphony“ vyšel už před dvaatřiceti lety (co je to v porovnání s The Rolling Stones nebo Deep Purple, že?) a za tu dobu se vypracovali mezi hardrockové tutovky z britských ostrovů, za pokračovatele Deep Purple nebo Whitesnake, Bad Company či UFO. Jejich největší výhoda vždy byla v tom, že umí zahrát poctivý hard rock, přímo od podlahy, smíchat jej se silnými bluesovými vlivy, ale umí i napsat tklivou baladu, v níž vyniká silný hlas frontmana Dannyho Bowese, správně nakřáplý vokál, příznačný pro pěvce zlaté éry stylu. Ač dnes nezažívá nejlepší a nejplodnější období, Thunder jeho prapor drží pořád hodně vysoko. I díky nim a jejich posledním deskám dokáže být stále vzrušující, a když ne objevný, tak velice sympatický na poslech. Thunder se od starých mistrů dobře učili a dnes se jim v mnohém vyrovnají.
Jejich první vrchol je jasný a leží na začátku devadesátých let u alb „Backstreet Symphony“ a „Laughing On Judgement Day“. Druhý zažívají Thunder v poslední době. Po letech, kdy vydávali dobrá, ač ne oslnivá alba, jsou nejpozději od desky „Rip It Up“ ve skvělé formě a dokáží konkurovat (možná v ledačems i předčít) svým klasickým albům. Výraz se od devadesátých let mírně posunul od dozvuků losangeleské glammetalové scény k jadrnějšímu a zemitějšímu hard rocku s výrazným akcentem blues, na posledních deskách má tato směska velice přitažlivou chuť. Možná i staromilci se smíří s tím, že "Dirty Love“ nebo „Love Walked In“ dnešní Thunder už neskládají. A nejsou ani třeba. Muzikanti dospěli, mají jiné priority než oslňovat zástupy fanynek, bujné kštice řádně zřídly, objevily se šediny, ovšem přibyl velký nadhled a zkušenosti. Thunder umí stárnout a tomu přizpůsobují i svou tvorbu, i bez toho, aby ztráceli něco z někdejší energie. Tuhle formu ukázala „Rip It Up“, na další stupínek ji povýšila loňská „All The Right Noises“ a k dokonalosti ji dotahuje aktuální „Dopamine“, rozložená na plochu dvojalba.
Tato plocha by mohla svádět k myšlence o příliš velkém soustu, navíc, když „Dopamine“ přichází pouhý rok po „All The Right Noises“. Okolnosti současné nadprodukce jsou velmi dobře známy,. Thunder bezezbytku využili čas, kterým jim dala covidová koncertní pauza. Mohlo to dopadnout všelijak, ale zde výsledek překonává očekávání. Britové ukazují, jak vytříbení skladatelé se z nich stali. „Neplánovali jsme vydat dvojalbum,“ svěřil se kytarista a hlavní tvůrčí mozek kapely Luke Morley, „ale vyplynulo to z toho, jak skladatelský proces pokračoval. Měli jsme dvacet skladeb, které jsme zredukovali na šestnáct, ale ani to nebylo snadné.“ Zjevně však vybírali to nejlepší, protože na „Dopamine“ byste stěží našli slabé místo. Zapomenuta mohou být slabší alba z minulosti, ať už „Giving The Game Away“ či „Robert Johnson`s Tombstone“ (i na nich je jistá kvalita). „Dopamine“ se směle poměřuje nejen s kapelními klasikami, ale i s řadou legendárních desek hardrockového žánru.
Novinka patří do kategorie velkých desek nejen kvůli obsáhlosti, ale zejména kvůli materiálu, který se na ní nachází. Je zahraný s obrovskou grácií, je i pestrý a skladatelsky dotažený, že se dá opravdu hovořit o nejlepší hodince Thunder. Je předčasné mluvit o nadčasové klasice, i když indicií, že k ní „Dopamine“ jednou patřit bude, je hodně. Je dělaná po vzoru producentsky i kompozičně vyšlechtěných děl ze sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let, ač o ní nejde mluvit jako o starosvětské záležitosti, protože Thunder nezapomínají, jaký rok se píše v kalendáři. „Dopamine“ zcela zapadá mezi současné požadavky na reprezentativní rockovou desku. To je skutečnost, která se od těchto Britů čekala celou kariéru, ale splnit se bezezbytku povedla až nyní. A to je řečeno s úctou k řadě starších desek…
Luke Morley dokáže omráčit hned ze začátku, když nasadí nejtěžší kalibr v podobě riffu „The Western Sky“, v němž akcentuje sílu svých vzorů, ať už je to Ritchie Blackmore, Jimmy Page, Paul Kossoff nebo Scott Gorham. Skladba je vznešený manifest thunderovské síly a je dokonalým otvírákem, na nějž navazují velice silné kusy „Even If It Takes A Lifetime“, „Black“, nebo silná balada „Unravelling“. Zajímavou položkou na první části dvojalba je skladba „Last Orders“, vracející se barovou atmosférou k roztodivnému albu „Please Remain Seated“, s nezvyklým střídáním Morleyho a Bowese v pěveckých částech. První polovina díla se zdá být klasičtěji pojatá, kapela jako kdyby brala nejlepší střípky ze své minulosti a stavěla z nich ještě více vzrušující mozaiku. Druhá část objevuje tajemnější zákoutí, vydává se odvážně na výpravy jiným směrem. Příkladem je rozverná, těžce bluesová „Big Pink Supermoon“, absorbující velmi důležitý klavírní vklad, mezi nímž se proplétají tklivá Morleyho sóla a Bowesův vášnivý projev, vše s drobnou stopou mysteriózna amerických Blue Öyster Cult. Je tu také nostalgicky laděná „Just A Grifter“ s jemným nádechem pařížských kaváren, umocněným využitím akordeonu. Fakt, že mezi tyto víceméně netypické věci umístí Thunder riffovou nálož „Across The Nation“, nepůsobí nijak rušivě, spíše mezi ně zapadne zcela přirozeně a nenuceně. Vrcholem druhé části je výborná „Disconnected“, monstrózní bluesová věc, plná tvrdých riffů s plíživým refrénem, který roste a mohutní s každým dalším poslechem.
Po více než třiceti letech se Thunder podařilo dostat na absolutní vrchol. Použili k tomu známé zbraně, ale dali jim novou sílu. Album roste každým poslechem, protože na povrch vystupují nová a nová zajímavá témata, nová zvukomalebná místa a melodické i aranžérské fígle. Není tohle známka skutečně velkých počinů?
|
