S albem „The Wild Hunt“ zažili Watain obrovský nástup popularity. Nejenže se jim povedlo dostat se na první místo švédské hitparády, bodovali i v Americe, což bylo s jejich neústupným black metalem poněkud pozoruhodné. Jenže jak se zdá, jejich doba pominula. I když „The Wild Hunt“ nebyla o moc lepší než jejich předchozí desky, dostalo se kapele velké podpory od managementu a vydavatelství, které hledalo novou hvězdu severského extrému. Unikla jim však jedna věc. Watain nikdy nemohou spadat do kategorie kapel, kterým by se říkalo legendy, a to ani v jejich ranku. Nejsou kompozičně vytříbení jako Emperor, nemají atmosféru jako Immortal a ani se nemohou opírat o kultovní minulost jako Mayhem a Burzum. Mezi tyto legendy se Watain nikdy nedostanou. Jejich hudba je kvalitní black metal, výborně zahraný i zazpívaný, správně satansky (či protikřesťansky) stylizovaný, ale kapele vždy chyběla magická přidaná hodnota.
Jako žánrová deska obstojí každá nahrávka Watain bez výraznějších výhrad. Na prvních dvou deskách se objevily nějaké neduhy, ale od „Sworn To The Dark“ byli Watain řazeni mezi black metalové spolky, které si zaslouží respekt. Sice o sobě tvrdili, že patří k jasnému „trve kvlt“, k nejlepším Satanovým poskokům, ale „die hard“ fanouškům zasekli těžkou ránu s komerčním úspěchem, pro ty progresivnější přestali být zajímaví, protože rezignovali na nějaký vývoj a zůstávají u postupů ze starých alb. Snad že doufají, že otočí kormidlo času zpět a znovu zažijí největší boom, neboť minulý počin „Trident Wolf Eclipse“ zůstal poněkud za očekáváním. Těžko odhadovat, jak to bude s novinkou „The Agony And Ecstasy Of Watain“… Už jen proto, že bůhvíjak velký průlom v diskografii se znovu nekoná a více než kdykoliv předtím se dá mluvit o přešlapování na místě. Novinka působí jako větší černopekelná smršť než „The Wild Hunt“, ale v kontextu celé diskografie nijak překvapivá opět není.
Singl „We Remain“ nadchl, protože do něj Watain napěchovali velké množství podmanivé atmosféry, z níž dýchá odkaz monumentálních alb Bathory. To vše je umocněné využitím ženského hlasu Faridy Lemouchi od nizozemských psychedeliků Molassess, jenž ve spojení s chrčivým vokálem Erika Danielssona, kontrastem akustických kytar, zuřivých riffů a kosmicky znějících kláves roste nad ostatním materiálem jako katedrála v Notre Dame nad obyčejnými paneláky. Watain si sáhli na vrchol svých sil (alespoň pro letošní rok) a být taková minimálně polovina desky, jednalo by se nejen v blacku o opravdovou událost. Jenže „We Remain“, možná ještě s minutu a půl dlouhou instrumentálkou „Not Sun Nor Man Nor God“ stojí tak trochu osamoceně. Zbytek desky jede s mírnými výkyvy v klasických pekelných kolejích, v nichž se ozývají jen postupy důvěrně známé z předchozích alb.
Snaha Watain o co největší čistotu stylu je chvályhodná, ovšem v porovnání s krajany Dark Funeral, kteří dělají to samé, zůstává parta Erika Danielssona stát o krůček vzad. Jsou asi většími drsňáky, ale chybí jim větší variabilita. Řada skladeb i po opakovaném poslechu má tendenci splývat, čemuž „dopomáhá“ poněkud jednotvárný a místy nesrozumitelný Danielssonův zpěv. Skladby samostatně dokáží fungovat, jako celek je to už trochu horší. Největší slabinou jsou blasfemické „Ecstasies The Night Infinite“ nebo „Leper`s Grace“, v nichž Watain pohřbívají jakékoliv ambice pod nepropustnou krustu ultrarychlých riffů a kulometných bicích. Tento trend naštěstí dokáží vyvážit, když zpomalí a začnou si více pohrávat s atmosférou. Ve „Funeral Winter“ nebo „Serimosa“ se jim daří přiblížit se nedostižným krajanům Dissection, ač k jejich genialitě (bavíme se čistě o hudební stránce, ne o lidských činech) Watain pravděpodobně nikdy nedorostou.
Výsledkem je slušná, ač nijak oslnivá blackmetalová deska, která jeví tendence rychlého oposlouchání. Z žádné předchozí nahrávky této party se trvalka nestala a „The Agony And Ecstasy Of Watain“ z trendu nevybočuje. Udržuje kapelu naživu, dokáže zasytit fanoušky, ale větší ambice se čekat nedají.
|
