I když nástup Johna Bushe k Anthrax a dopad desky „Sound Of White Noise“ se daly považovat za velice dobrý tah a vítězství Anthrax nad poměry, které na scéně panovaly v první polovině devadesátých let, poté jako kdyby se všechno pokazilo. „Sound Of White Noise“ sice sklidilo komerční úspěch, neboť prodejní čísla mohla konkurovat počinům z osmdesátých let „Among The Living“ nebo „State Of Euphoria“, jenže hudební průmysl začal být velmi nervózní a doba nejistá. Jakoby vymknutá z kloubů, podivná nálada, která na scénu dopadla po sebevraždě předáka Nirvany Kurta Cobaina v dubnu 1994, značila, že si ničím nemohou být jisty ani největší kapely. Vydavatelské firmy začínaly panikařit, protože cítily, že se doba a vkus posluchačstva velmi rychle mění. Jestli tvrdá kytarová hudba byla v době největší slávy Nirvany ještě v kurzu, po Cobainově smrti se čím dál více ke slovu dostávaly nejrůznější alternativní divnosti a pomalu nahrazovaly dřívější divoké metalové hvězdy. Začínaly padat hlavy a revoluce se nevyhnula ani vydavatelské firmě Elektra, která se od „Sound Of White Noise“ starala o Anthrax.
Kapela se nechtěla vrátit k původní společnosti Island Records, které však musela splatit závazek. Proto v roce 1994 vypustila na trh výborné živé album „Live The Island Years“, které s novou tváří mělo společného pramálo, protože obsahovalo pouze materiál z dob, kdy v Anthrax zpíval Joey Belladonna. Vřelo to však na jiné frontě. Z Elektry přišla studená sprcha. Firma doslova přes noc vyházela všechny zaměstnance, kteří měli na starosti metalové kapely a nad Anthrax se začaly stahovat černé mraky. „Zavolala si nás nová vedoucí firmy a my jsme slyšeli jen řadu obvinění. Byli jsme pro ni odpisová položka. Řekla nám doslova, že ona by s námi smlouvu v životě nepodepsala,“ řekl k problému z poloviny devadesátých let kytarista Scott Ian. Elektra se nakonec uvolila, že kapele vydá připravovanou desku „Stomp 442“, ovšem to bylo to jediné a poslední, co pro ni kdy udělala. „Od Elektry jsme nedostali žádnou podporu. Nevyčlenili na propagaci naší desky žádné peníze,“ dodal Ian.
Nebyl to však jediný problém, který museli Anthrax řešit. Svou nespokojenost už delší dobu projevoval kytarista Dan Spitz, člověk zodpovědný za mnoho klasických kytarových sól ze starých desek. Odlišné ambice jej postupně oddělovaly od kapely, až začátkem roku 1995 ohlásil odchod. V té době studoval švýcarskou hodinářskou školu Wostep, kde získal inženýrský titul a stal se mezinárodně uznávaným hodinářem. Jeho místo v kapele zůstalo prázdné a zcela se jej Anthrax nepodařilo zaplnit do současnosti, přestože se na postu vystřídala řada hráčů vysoké úrovně. Se Spitzem jako kdyby odešel další kousek duše starých Anthrax, což se projevilo už na desce „Stomp 442“, jejíhož nahrávání se Spitz odmítl účastnit. Najednou bylo nutné řešit řadu důležitých a nepříjemných věcí, až na kapelu dolehla podivná, depresivní nálada. Tou trpí i album „Stomp 442“.
Spitze na něm z velké části zastoupil kytarový technik Paul Cook, který byl sice dobrým hráčem, ale postrádal invenční schopnosti svého předchůdce. Možná proto nikdy nebyl jmenován stálým členem kapely, i když se v sekci se Scottem Ianem objevoval i další roky. Svůj díl pomoci přidal i kytarista Pantery Dimebag Darrell a řadu sól na desku natočil i bubeník Charlie Benante. Těžko soudit, jestli by albu pomohla Spitzova účast nebo prostě Anthrax nezažívali nejlepší hodinku. „Stomp 442“ nedosahuje úrovně předchozích alb a stojí ve stínu svého předchůdce, i když se od něho (jak bývá v Anthrax zvykem) snažila odlišit. Šla na to trochu jiným způsobem než v minulosti. Jestliže tahle kapela vždy platila za pionýry metalové scény, neboť na každém album zkoušela něco nového, zde vývoj patrný na „Sound Of White Noise“ odsekla a chtěla se vrátit k tvrdší formě, než byly singly „Only“ či „Black Lodge“. Jenže síly ani nápady jí na to nestačily. V řadě případů měla v ruce jen průměrný materiál.
Přitom úvod alba je takřka zdrcující, když nasadí výtečný otvírák „Random Acts Of Senseless Violence“ a následně další skvělou hitovku „Fueled“, v níž kapela řádně brousí ostří a nechává lehce grungeovou náladu minulé desky v zapomnění. Možná to je problém alba, které se podřizuje tvrdosti, agresivitě a sekaným riffům, jako kdyby se Anthrax (možná i díky hostování Dimebaga Darrella) zhlédli v úspěchu Pantery a snažili se její sound prezentovat do své tvorby. To nebyl správný směr, kterým měla kdysi novátorská kapela kráčet. Posluchači nemohla uniknout mnohem menší variabilita a nápaditost skladeb, nejpozději od poloviny desky upadá pozornost a nebýt výborné „Nothing“ a závěrečné balady „Bare“ (nedosahující uhrančivosti „Black Lodge“) působí druhá polovina alba takřka jednolitým dojmem, v němž lze jen těžko hledat stěžejní melodický nápad. „Tester“ či „American Pompeii“ nemají potřebnou sílu a jen vrší tvrdá kytarová polena, což nebyla věc, kterou by člověk chtěl od Anthrax slyšet.
Ať už to bylo mírným rozčarováním z materiálu, nebo dílem nulové propagace, se „Stomp 442“ zažila kapela nevídaný propad. Jestliže u „Sound Of White Noise“ si byla jista nastoupeným trendem, který ji znovu dostal na vrchol, zde to tak jednoznačné nebylo. Scott Ian i John Bush se sice v rozhovorech předháněli v superlativech, ovšem fanoušci jim brzy dali najevo, že s albem v takové formě příliš spokojeni nejsou. Deska nepatří mezi nejhorší díla diskografie, ovšem vrcholovým kouskům „Spreading The Disease“, „Among The Living“ a „Sound Of White Noise“, ale ani mírně slabším „State Of Euphoria“ a „Persistence Of Time“ se rovnat nemůže. „Stomp 442“ zahájila epizodu Anthrax, která kapelu dovedla na scestí, na němž se rozhodovalo o dalším bytí či nebytí. Jako kdyby síly a hlavně nápady začínaly ubývat.
|
