Je světu třeba dalších podobných kapel jako Fozzy? Takových, které za více než dvacet let nepředvedly nic světoborného a pokud by v jejich čele nestál wrestler Chris Jericho, pravděpodobně by už dávno zapadly v zaplivaných putykách někde na americkém středozápadě. Není už dost kapel hrajících mix klasického hard rocku, heavy metalu a alternativy, navíc s příchutí soudobého bezpohlavního popu? Fozzy jsou v podstatě zbytečná kapela, které se sice povedlo vydat osm alb, ovšem takových, že jen lehce překračují hranici průměru. I v jejich ranku, který je dnes vyčpělou odnoží rockové hudby, se dají najít slušné kapely (třeba Five Finger Death Punch), ale Fozzy navždy budou stát v jejich stínu. Kromě Jerichovy osoby totiž nejsou skoro ničím zajímaví.

Jejich druhá nejvýraznější osobnost, kytarista Rich Ward, začínal u rapmetalových střelců Stuck Mojo, ale pro potřeby Fozzy už dávno otupil ostří své kytary, a i když s tím má větší úspěch než kdysi v devadesátých letech, lze jen těžko říct, že by tvořil lepší hudbu. Stuck Mojo ve své době (ač stáli v šiku za Rage Against The Machine a dalšími), měli alespoň vlastní osobitost, která se Fozzy vyhýbá. Jejich hudba jako kdyby byla příliš bezpečná, striktně nalajnovaná a to nemůže zastínit ani skutečnost, že minulá deska „Judas“ byla vcelku zdařilým albem. Jenže komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí a proto lze jen těžko čekat, že by tato parta přišla s albem, které by se stalo nadčasovou klasikou. Na to jsou až moc obyčejní a i když se se skladbami perou s vytříbenou energií, pořád ne a ne přijít s materiálem, který by všem vytřel zrak. Zatím se to nestalo a naděje není ani s deskou „Boombox“, i když ji provází znovu velkohubé promo.

Několikrát si „Boombox“ pusťte a čekejte, co uvízne v paměti. Bude to otřesná coververze „Relax“, osmdesátkové hymny všech homosexuálů od britských jedno (dvou) hitových zázraků Frankie Goes To Hollywood. Měla opodstatnění v osmdesátých letech, v době filmu „Bony a klid“, v němž tvořila ústřední melodii, ale dnes spíše vyvolává soucitný výraz na tváři. Navíc mezi materiálem, který se snaží tvářit co nejmoderněji, působí jako pěst na oko, i když jí Fozzy dali rockovější kabátek. Ostatní skladby (možná s výjimkou „I Still Burn“, kde se objevuje opravdu dobrá melodie) jako kdyby projížděly známá témata nejen z rockové historie, ale i z tvorby Fozzy. Vše už bylo slyšeno, vše bylo dávno předtím napsáno. Když přece jen kapela rozvine slušný motiv jako ve „Purifier“, je záhy konfrontován rádoby moderním přístupem, vedle melodicky zdatného refrénu je třeba vsunout (jen aby se neřeklo) screamovou vložku nebo hluk kytarových stěn. Takový přístup mohl fungovat před patnácti, dvaceti lety, ale dnes působí opotřebovaným dojmem.

Kdyby se skladby odhalily na kost a zbavily nabubřelé produkce a zbytečně natlakovaného zvuku (snaží se skrýt chybějící melodické nápady?), zůstane z nich jen obyčejná, v podstatě popová skladba. Takových je v éteru přehršel a mají trvanlivost krájeného gothaje. Příkladem kompoziční vyprázdněnosti je singlová „Nowhere To Run“, ale i méně protežované věci „Omen“, „What Hell Is Like“ či úvodní „Sane“. Na nich nelze najít nic skutečně dobře poslouchatelného, natož objevného. O to lepším dojmem působí popová balada „Army Of One“, která se dobře poslouchá, protože Fozzy se v ní nesnaží skrýt za monstrózní, přeřvaný zvuk a spoléhají se na přírodnější sound a souhru akustických kytar a kláves. Nic převratného to není, ale v okolní mizérii (i díky krátkému, leč výbornému kytarovému sólu), je skladba balzámem na uši.

Deska je průměrná až běda. Jestliže předchozí „Judas“ ukázala, že by tvorba kapely mohla mít vzestupnou tendenci a navázat na vcelku obstojný debut z roku 2000, zde veškeré naděje padají. S „Boombox“ Fozzy klesli ještě hlouběji pod svou obvyklou metu. Tentokrát by to chtělo opravdu důkladnou sebereflexi.

www.fozzyrock.com

YouTube ukázka - I Still Burn

Seznam skladeb:
1. Sane
2. I Still Burn
3. Purifier
4. Army Of One
5. Ugly On The Inside
6. Relax
7. Nowhere To Run
8. My Great Wall
9. What Hell Is Like
10. Omen
11. The Worst Is Yet To Come
12. The Vulture Club

Sestava:
Chris Jericho - zpěv
Rich Ward - kytara
Billy Grey - kytara
P.J. Farley - baskytara
Grant Brooks - bicí

Rok vydání: 2022
Čas: 46:22
Label: Mascot Records
Země: USA
Žánr: hard rock/heavy metal/alternative rock

Diskografie:
2000 - Fozzy
2002 - Happenstance
2005 - All The Remains
2010 - Chasing The Grail
2012 - Sin And Bones
2014 - Do You Wanna Start A War
2017 - Judas
2022 - Boombox

Související články

Foto: archiv kapely