Zdá se, že Graham Bonnet je v plné síle, ač má za sebou bezmála šedesátiletou kariéru. Tu provázely i drobné paradoxy - z původně popového zpěváka se stal jednou z hlavních postav hardrockových ikon Rainbow a kapely kytaristy Michaela Schenkera (ex-UFO, Scorpions), aby nakonec sběhl až k heavy metalu v kapelách Alcatrazz a Impellitteri. To se dělo především v osmdesátých letech, kdy byl Bonnet pod drobnohledem fanoušků i tisku. Dnes už tvoří trochu v ústraní, mimo hlavní proud, což ovšem neznamená, že by byl méně aktivní než kdysi. O polevování nemůže být vůbec řeč, přestože se nepohodl se svými spoluhráči z Alcatrazz a jejich comeback skončil dřív, než mohl ukázat svou skutečnou sílu. Bonnetovi to zjevně nevadí, na vše se dívá s nadhledem a novou hudbu tvoří hlavně pod svým jménem a za pomoci své přítelkyně, basistky Beth-Ami Heavenstone. Ti dva jsou dnes hlavními postavami projektu Graham Bonnet Band, kterýj z pochopitelných důvodů už opustili všichni členové Alcatrazz.
Porovnejte dnešní tvorbu Alcatrazz (zpívá u nich další bývalý zpěvák Rainbow Doogie White) a Bonnetovu sólovou práci, a je jasné, že cesty muzikantů se musely rozejít. Zatímco Alcatrazz jdou stále více do metalové tvrdosti, Bonnet volí směr jiný. Heavy metal nechává spát v minulosti a věnuje se zejména klasickému hard rocku, trochu ve stylu Rainbow, trochu s názvuky AOR a jen místy mírně poprášený kovovou metalízou. Je to parketa, která mu sedí mnohem více než to, co předvedl na předposledním (tehdy comebackovém) albu Alcatrazz „Born Innocent“, a na níž se jeho hlasu daří mnohem lépe. Jeho projev se jeví silnější než v bývalé kapele a popírající zákonitosti přírody, protože nevykazuje známky stárnutí. Možná mírně (ale opravdu jen nepatrně) zhrubl, nedere se tolik do výšek, ale síla a vášeň, známá už desetiletí, ho neopustila.
Novinka „Day Out In Nowhere“ je albem ze staré školy a určená pro Bonnetovy letité fanoušky. Není třeba na ní hledat cokoliv moderního, kromě zvuku a částečně produkce obsahuje věci, které mohl zpěvák napsat v sedmdesátých či osmdesátých letech. Jeho rukopis je jasný od prvních tónů otvíráku „Imposter“, v němž se trochu zadívá metalovým směrem, ale už v následující „Twelve Steps To Heaven“ se ozývají dramatické ozvěny Rainbow. Bonnetův hlas je dramatický a vypjatý, což ukazuje v pomalejších slokách i přiostřeném refrénu. První velký hit vytáhne s položkou „Brave New World“, v níž mu společnost dělá kytarista a producent Roy Z (známý letitou spoluprací s Brucem Dickinsonem) a jeho kytara dává skladbě obrovská křídla, na nich Bonnetův hlas vylétá do výšin zejména v silném refrénu. Podobě silnou je i výtečná „The Sky Is Alive“, reflektující dávnou práci s Rainbow, jež alespoň v náznacích připomene slavnou „Eyes Of The World“ z alba „Down To Earth“.
Jestliže první dvě třetiny alba jsou odrazem především Bonnetovy autorské tváře, finále se nese ve znamení hostů, kteří dali skladbám i část vlastního stylu. Nejsilněji je to cítit v „It`s Just A Frickin` Song“, kam si Bonnet pozval klávesistu Deep Purple Dona Aireyho, jehož typické hammondky dávají skladbě nádech sedmdesátých let a Bonnet se vrací ke kořenům své rockové dráhy. Pravým opakem je natlakovaná „Jester“, z které kytarová práce Jeffa Loomise (Arch Enemy) dělá nejmetalovější věc desky, přičemž Bonnet (zejména ve slokách) připomene pěvecký projev Ozzyho Osbournea. To dokladuje, jak pestré album je. V tom spočívá jeho velká síla a je to stejně důležitý fakt, jako to, že se Bonnetovi podařilo složit nejsilnější kolekci, s níž přišel pod názvem svého Bandu. Logicky desku uzavře jímavou baladou „Suzy“, v níž jeho hlas působí sám, pouze s decentním pozadím klávesových ploch a smyčců. Znovu podtrhuje fakt o variabilitě alba, kterému pomohla řada hostů, staromilský přístup, ale i Bonnetův pořád dost jistý hlas.
Graham je bezpochyby na sklonku kariéry, ale zvládá to se ctí. Vyvaroval se trapných okamžiků, vyvaruje se toho, co si už dovolit nemůže, se svým hlasem umí zacházet. Na albu je svět ještě v pořádku, hraje se podle starých pravidel, která jsou pořád platná, i když mladší generací někdy vysmívaná. Jenže napsal někdo lepší?
|
