„Myslím, že nám sláva do hlavy nevlezla,“ říkal zpěvák Josef Vojtek poté, co se z „Colorada“ stala nejprodávanější deska z republice pro rok 1994, „normálně pořád chodíme do hospody a bavíme se s lidma. Akorát jednou mi nějakej chlap řekl, že jsem buzík, protože nosím náušnice. V Teplicích se to holt bere jinak než v Praze.“ Kabát byli všude. Po celé republice visely plakáty na jejich turné, šklebili se z titulních stran nejen hudebních časopisů, v televizi byli skoro stejně často jako Karel Gott. Samozřejmě bez stylové korektury, při které se jejich sound stal univerzálně rockovým, by se něco podobného asi neodehrálo, ale napadat kapelu z komerce dost dobře nešlo, protože takovou hudbu hrála už ve svých začátcích. Na „Coloradu“ měla mnohem vyšší úroveň než v osmdesátých letech, ale podstata zůstala stejná. Kabát mluvil lidovou řečí, s níž se ztotožňovalo stále více lidí.
Spojení s firmou Monitor a plzeňskou agenturou Sokol`s Power Voice (tu vedl bývalý zvukař Arakainu a pořadatel festivalů Czech Rock Block v Plasích Jiří Sokol) se ukázalo být velmi plodné, koncerty ke „Coloradu“ byli nejúspěšnějšími, jaké do té doby Kabát podnikl. Už byly spořádanější a kultivovanější než chaotická vystoupení po „Má ji motorovou“ a divoké alkoholovo-rock n`rollové párty k desce „Děvky ty to znaj“. Profesionalita byla z Kabátu cítit každým coulem. Proto i přes neustále proklamovanou lenost se kapela vypravila znovu do studia. Tentokrát ji management nasměřoval do prostorů Hacienda Miloše Dodo Doležala, což muzikanti označili za chybný krok. „U Doležala bylo docela blbý prostředí na nahrávání. Byla tam furt zima,“ vysvětloval natáčení čtvrté desky Vojtek. Album mělo původně dostat název „Sněhurka je negr“, ovšem ve chvíli, kdy s tímto nápadem kapela přišla, vypuklo zděšení nad (už tehdy) nekorektním pojmenováním, takže byli Kabát nuceni název pozměnit. Zrodila se „Země plná trpaslíků“.
„Název jsme měli v hlavě už dlouho. Napadl nás, když jsme točili minulou desku, ale k té se nehodil. Přišel ve chvíli, kdy se uvolnilo podnikání a kraje silnic se zaplnily příšernýma trpaslíkama,“ poznamenal k tomu basista Milan Špalek. Název nebyla jediná spojitost s „Coloradem“. Na „Zemi plné trpaslíků“ je cítit, že deska vznikala brzy po „Coloradu“ a i když se nedá nazvat jednovaječným dvojčetem, je pokračováním předešlého díla. Není zde žádný tak velký pokrok jako mezi předchozími alby, stylově se Kabát po počáteční bouři ukotvil u specifického (lidového) hard rocku, v němž pořád zůstávalo dost prostoru pro humornou složku, zejména v textech Milana Špalka. „Už jsme si na to zvykli, že všechno píše Milan. Já na texty nemám hlavu. Můj táta mi kdysi prorokoval, že nedodělám ani učňák,“ šklebil se tenkrát Vojtek. Ovšem ve zpěvu si byl stále jistější a jeho intonace, v začátcích mírně nejistá, byla naprosto přesná a trefná.
„Země plná trpaslíků“ je o něco slabší deska než všechny dosud vydané počiny. Pravděpodobně se na ní projevil spěch, v jakém bylo album točené, i kapela uznala, že toto dílo nepatří mezi její nejlepší počiny. I když dnes v koncertním playlistu je deska zastoupena větším množstvím položek než „Colorado“ a samozřejmě „Má ji motorovou“, je jasné, že stojí jen na několika velkých hitech. Ty zásadní jsou na začátku alba. „Piju já, piju rád“ a „Dávám ti jeden den“ jsou přesně takové, na které slyšely snad všichni fanoušci. Obě skladby dokázaly převálcovat řadu věcí z předchozích desek. Jsou tím nejznámějším, co „Země plná trpaslíků“ (ještě se závěrečnou hovadinkou „Láďa“) nabízí a co se týče kvality materiálu, tak se jim vyrovnají už jen další tři skladby. „Tak teda pojď“, největší hit Kabátu, který se hitem nikdy nestal, „Václav je na plech“ a „Zasypat to vápnem“, v níž kapela rozjíždí nekompromisní válec ve stylu Motörhead. Tak tvrdě jako v této skladbě na „Coloradu“ nezněla možná ani na „Děvkách“…
Zbylé věci nedosáhly na tehdy velice vysokou kvalitu tvorby. „Už mě bijou“, „Všude tady sou“, „Jen jsem ztratil směr“, „Zhasněte světla“ nebo titulní „Země plná trpaslíků“ není po formální stránce moc co vytknout, ale všechny trpěly jistou formou nevýraznosti. Kabát v nich zní energicky, ale vytrácí se z něj hospodská magie „Děvek“ i hitovost „Colorada“. Jisté ambice v tomto směru vykazuje „Silnej jako vůl“ a „Dávno už vím“, ale i tyto vcelku vydařené kousky stojí ve stínu lepších věcí na desce. Proto se dá mluvit o nevyrovnanosti, kterou materiál „Země plné trpaslíků“ vykazuje. Nepomohla ani Dodova zkušená produkce, Proto se kapela v příštích letech vrátila k Petru Jandovi, i když všechny mosty s Dodem nespálila. Ač je „Země plná trpaslíků“ slabším dílem než „Děvky ty to znaj“ a „Colorado“, fanoušci toho nedbali a album kupovali po desítkách tisíc a konečná čísla se vyrovnala předchozím albům. Z Kabátu byl jednoznačný fenomén.
Turné k „Trpaslíkům“ bylo největší, jaké do té doby Kabát podnikli. Vojtek začal působit i jako zpěvák v muzikálu Krysař a další nabídky se hrnuly. Boční aktivity měl i Tomáš Krulich, který se spojil se svým někdejším spoluhráčem z Motorbandu Danielem Hafsteinem v dnes už zapomenutém (i když slušném) projektu Uruguay. Na slávě Kabátu se v polovině devadesátých let chtěl přiživit i René Horňák, který s přelepkou „bývalý kytarista Kabátu“ vypustil do světa tři průměrná alba své kapely Asakra, přičemž na prvních dvou deskách „Pornohvězda“ a „Za ty kecy“ zahostoval Josef Vojtek. Ovšem Kabát potřeboval pauzu, které se vehementně dožadoval nejen basista Milan Špalek, ale i bubeník Hurvajs. I přes nevůli fanoušků byla přestávka vyhlášena a natáhla se na více než rok. Co to je proti současnosti, kdy se na nové album Kabátu čeká už sedm let…
|
