Jméno kapely Big Brother & The Holding Company je pojmem z dávnověku. Zapomenutým, zapadaným prachem, vzpomenou si na něj jen skuteční pamětníci. Široká veřejnost bude pravděpodobně při vyslovení názvu rozpačitě krčit rameny. Když se ale řekne jméno zpěvačky Janis Joplin, to už je docela jiná. Přestože je více než padesát let po smrti, nepřestává udivovat svým famózním hlasem, jeho barvou, intonací, která se vůbec nenosila, ale ovlivnila další generace rockových a bluesových vokalistek. Janis Joplin udělala díru do světa, za velmi krátkou kariéru se z ní stala obrovská hvězda, spolu s Jimim Hendrixem a Jimem Morrisonem jeden ze symbolů šedesátých let. Všechny tři pojila nejen výborná, svým způsobem převratná hudba, ale také tragický osud, když během tři čtvrtě roku zamířila celá trojice do hudebního nebe a dokonce všichni ve shodném věku sedmadvaceti let. Pro příběh Janis Joplin je třeba vrátit se na začátek šedesátých let, kdy jako velmi mladá dívka skládá maturitu v domovském Texasu…
„Poprvé jsem zkusila zpívat v sedmnácti a ono to šlo,“ řekla v jednom z rozhovorů na vrcholu zprávy Janis. Hudbu milovala, byla pro ni unikem z tvrdé reality, v níž byla pro svůj vzhled i trochu introvertní povahu terčem posměchu vrstevníků. Velmi si oblíbila starou bluesovou zpěvačku ze třicátých let Bessie Smith a její první hudební krůčky spočívaly v interpretaci jejích starých skladeb. Ovšem v rodném Port Arturu se hvězdou stát nemohla. Bránilo tomu přísně katolické, puritánské prostředí i předsudky, od kterých Janis chtěla uniknout. Bylo třeba změnit vzduch. Její kroky zamířily do mnohem svobodnější Kalifornie, do San Francisca, kde během několika týdnů zcela zapadla do místní komunity volnomyšlenkářů. S nimi je pojila láska k hudbě, k volnějšímu stylu života, ale také k alkoholu a drogám všeho druhu. Problémy s pitím měla Janis už na střední škole, dokonce po maturitě musela absolvovat odvykací kůru, v San Franciscu vše dostalo jiný rozměr. V Kalifornii zpívala po barech, začínala získávat potřebné ostruhy, ovšem životní styl jí práci čím dál více komplikoval. Když se naprosto vyřízená v roce 1965 vrátila do Port Arturu, byla na pokraji zhroucení. Její rodina ji nepřijala s otevřenou náručí a proto zpěvačka stočila své kroky zpět do Kalifornie, kde vypukla revoluce hippies a Janis do tohoto prostředí zapadla naprosto přirozeně. V tu chvíli startuje její strmá kariéra.
Přidala se k nově vzniklé kapele Big Brother & The Holding Company a takřka od prvního dne rostla ve hvězdu obří velikosti. Nahrávací smlouva na sebe nenechala dlouho čekat, protože zástupci společnosti Mainstream Records si všimli rozruchu, který kapela kolem sebe dělá a všimli si rovněž netradičního talentu zpěvačky, přestože rozhodně nebudila dojem obvyklé popové hvězdy své doby. Byla drzá, sprostá, pila, brala drogy, ale vládla hlasem, který nebyl běžně ke slyšení. Firma kapele zaplatila první nahrávací frekvence, ovšem výsledek zůstal za očekáváním. Místo rockového rebelství, představovaného na pódiu, se ze skladeb linula jakási podivná folková nálada, která neměla s tvrdým až psychedelickým blues rockem mnoho společného. To se brzy mělo změnit, protože kapele narostla obrovská křídla. Stejně jako pro Jimiho Hendrixe, tak i pro Big Brother & The Holding Company a zejména pro samotnou Janis Joplin byl velice důležitý festival v Monterey v červnu roku 1967. Na něm užaslým desetitisícovkám návštěvníků předvedla strhující vystoupení, které pro ni bylo zlomovým okamžikem. Její pověst se rychle rozlétla po celých Spojených státech a každý teenager chtěl vidět na vlastní oči podobně legendární vystoupení, jaké zde Janis předvedla. Přestože se v Monterey kapela představila v brzkém odpoledním programu, bylo vystoupení z druhého festivalového dne (sobota, 17. června 1967) nejvíce diskutované. V době, kdy kapela neměla na světě ani debutovou desku.
Ač byla nahrána v prosinci 1966, vyšla až v srpnu následujícího roku. Načasování to bylo skvělé, mezi rockovými fanoušky ještě převládala euforie z Monterey a když se album objevilo, brali obchody s deskami takřka útokem. Přitom bezejmenné debutové album obsahuje pouze třiadvacet minut hudby a jeho největší hitem je tradicionál „Down On Me“ z dvacátých let. Z autorských věcí, které vyjma bubeníka Davida Getze (ten je členem dodnes existujících Blues Brother & The Holding Company) napsala celá kapela, je cítit obrovský potenciál, umocněný omračujícím zpěvem Janis. Stylově se nejedná o nic revolučního, ale podání skladeb je dechberoucí. Vezměte si jen nádhernou bluesovku „Call On Me“… Tolik emocí daných do zpěvu do té doby bylo slyšet jen těžko a nevídaný rozsah Janis dělal i z každé další skladby mistrovské dílo. Zpěvačka dokáže tiše promlouvat, křičet jako smyslů zbavená, srdceryvně štkát i běsnit jako nejtvrdší rockeři doby. Na tomto debutu, na němž se ve zpěvu místy střídá i s kytaristy Samem Andrewsem a Jamesem Gurleyem, plně ukazuje talent, z něhož bude čerpat několik následujících let.
Stylově se debut pohybuje v intencích doby. Nedá se mluvit o hard rocku jako v případě Jimiho Hendrixe, ani o temné psychedelii ve stylu The Doors, přestože je patrný společný bluesový jmenovatel. Big Brother & The Holding Company jsou na debutu ovlivněni původním folk rockem (možná trochu Bobem Dylanem), ale ze skladeb (ponejvíce v „Intruder“ a beatlesovsky zahrané „Catterpillar“) je patrná živoucí energie, jež se z drážek alba line. Řada věcí typu „Light Is Faster Than Sound“ či „Blindman“ je ovlivněna sanfranciským hnutím hippies, kteří jako první udělali z Janis hvězdu. Ta mezi ně zapadla i chováním, rozhodně se nepoučila první sanfranciskou etapou svého krátkého života a znovu se vrhla na chlast, drogy a volnou lásku, a bylo jí jedno, jestli v posteli skončí s mužem nebo ženou. Byla jako živel, jako utržená ze řetězu, dokázala, že i v ženském podání lze bezezbytku naplňovat otřepaný slogan „sex, drogy, rock n`roll“. Byla však šťastná. Splnil se jí sen, protože svou hudbou dokázala prorazit.
Tehdy ještě Big Brother & The Holding Company táhli za jeden provaz a byli plni euforie. Rozjeli se po celých Spojených státech a všude je nadšeně vítaly davy fanoušků. Nakloněn jim byl i dobový tisk, jenž si všímal nejvíce osobnosti Janis Joplin, kterou popisoval jako ideální směs Arethy Franklin, Jamese Browna a sex appealu Jima Morrisona. Zpěvačka si toho všímala a začala si vymiňovat výsadní práva v kapele. To se spoluhráčům, zejména kytaristovi Jamesovi Gurleyemu, který byl považován za rovnocennou hvězdu, přestávalo líbit. Jenže úspěch debutové desky byl tak velký, že bylo třeba nad tím zavřít oko. Prozatím…
|
