I když v průběhu padesáti let, co Quartz de facto existují (i když v začátcích pod jiným názvem), byli více času nečinní než aktivní, v současnosti je to jinak. Členové kapely jsou už zasloužilí matadoři, neboť překročili i sedmdesátku, ale i přes nepřízeň osudu neztrácí chuť do práce. Už se moc nečekalo, že by ještě někdy přišli s novou deskou, obzvlášť když před pěti lety zemřel nejviditelnější a mediálně nejprotežovanější člen, klávesista a zpěvák Geoff Nicholls, dlouhá léta člen legendárních Black Sabbath. Hlavní mozek kapely, kytarista Mick Hopkins, se dokázal ze ztráty vzpamatovat, stejně jako z nečekaného odchodu zpěváka Davida Garnera, a vybudoval Quartz zase od základu. Společnost mu dělá životní hudební souputník, bubeník Malcolm Cope, stejně jako dlouholetý basista Derek Arnold, nově i navrátilec zpěvák Geoff Bate, který v roce 1983, nazpíval třetí album kapely „Against All Odds“. Vypadá to, že se Quartz znovu rozjíždí, i když už musí pomýšlet i na závěr aktivní kariéry. Dobrou zprávou pro fanoušky (a zejména pamětníky) je skutečnost, že novinka „On The Edge Of No Tomorrow“ pravděpodobně není labutí píseň…
Kapela měla všechny předpoklady stát se hvězdou. Když je ostřílený mazák Mick Hopkins zakládal, měl za sebou obstojnou kariéru, hrával například s Johnem Bonhamem z Led Zeppelin nebo Catem Stevensem, ale pojilo jej také přátelství s Black Sabbath. Jejich kytarista Tony Iommi se jako producent podepsal pod bezejmenný debut Quartz, jenž měl smůlu a vyšel přímo uprostřed punkové horečky, čímž v podstatě zapadl. Dalo se o něm mluvit jako o začátku Nové vlny britského heavy metalu a přestože reagoval na typický sabbathovský zvuk, byl tvrdší než alba Iommiho kapely. Jenže co čert nechtěl, při společném turné jim Black Sabbath vyfoukli klávesistu a zásadního autora repertoáru Geoffa Nichollse, a Quartz se museli stavět na nohy znovu. Měli smůlu na management a když naplno vypukla Nová vlna britského heavy metalu, neplnily jejich fotky přední stránky rockových časopisů. I přesto, že deska „Stand Up And Fight“ přesně zapadla do kontextu doby, ve které vznikaly debuty Iron Maiden, Saxon či Diamond Head. Quartz pořád stáli v pozadí, i když se nedalo mluvit o tom, že by byli výrazně horší než úspěšnější kapely doby.
S „Against All Odds“ a novým zpěvákem Geoffem Batem zabrousili do komerčnějšího amerického zvuku, ale protože to samé udělali ve stejnou dobu i Def Leppard, pozornost na Quartz zase nezbyla. Rozpadli se na dlouhých dvacet let. Čekalo se, že tento rozpad bude definitivní, ovšem comeback přece jen přišel a to i s Geoffem Nichollsem, který byl po konci Black Sabbath (či spíše od návratu Ozzyho) bezprizorní. Comebacková deska „Fear No Evil“ natočená jak s Nichollsem, tak s tehdejším navrátilcem Davidem Garnerem měla Quartz (alespoň pro pamětníky) vrátit zpět do hry, ale Nichollsova smrt a Garnerův následný odchod udělaly čáru přes rozpočet. Kapela má však tužší kořínek než se předpokládalo. Výsledkem je Album „On The Edge Of No Tomorrow“, i když jako novinku jej lze brát jen těžko, protože obsahuje kromě nových věcí i řadu skladeb, které mají mnohem starší datum vzniku.
Na postu zpěváka se objevuje hned pět muzikantů. Nejvýrazněji je zastoupen Geoff Bate, jehož hlas je ke slyšení v šestici skladeb, z nichž dvě mají kořeny v osmdesátých letech. Jeho předchůdce David Garner je zastoupen ve třech skladbách, stejně jako Geoff Nicholls. Basista Derek Arnold (nejslabší vokalista ze všech zúčastněných) se představuje v jedné věci a speciální host, bývalý zpěvák Black Sabbath Tony Martin, rovněž. Ten na sebe strhává nejvíce pozornosti, protože ční nad ostatními zpěváky, i nad jinak velmi dobrým Batem a jeho příspěvek „Evil Lies“ je nejvýraznější položkou na desce. Ovšem je to jen o síle Martinova hlasu (přesně ta parketa, která mu sluší nejvíce), jelikož „Evil Lies“ dokáže konkurovat ještě několik dalších skladeb. Nejvýraznější je dvojice novějších kousků „Death Or Glory“ a „Night Of The Living Dead“, nad vším ční monstrózní „World Of Illusion“, zhusta čerpající ze základů Black Sabbath. Nejen atmosférou, formou a hypnotickým zrychlením v závěru, ale i polohou zpěvu, v níž Geoff Bate evokuje Ozzyho Osbournea.
Duch Black Sabbath se proplétá deskou od začátku do konce, což u Quartz není žádné novum. Je to dané personální provázaností obou kapel, ale i tím, že Tony Iommi působil v začátcích jako mentor kapely a člověk, který chtěl z birminghamských sousedů udělat hvězdy. „On The Edge Of No Tomorrow“ ponejvíce navazuje na pětačtyřicet let starý debut, který zněl jako mladší brácha Black Sabbath z dob desek „Master Of Reality“ či „Vol. 4“. Novinka v podstatě míří do téže doby. Má trochu modernější zvuk, ale to jen proto, aby nebyla šmahem hozena do starého železa. Má zkušenou, staromilskou produkci a skladby, které by bylo možné vytvořit i v sedmdesátých letech, ještě před výbuchem Nové vlny britského heavy metalu. Z té si Quartz na novince moc neberou, ale vrací se do doby, kdy ještě doufali ve světový úspěch. Ten dnes nepřijde, ale i tak lze brát „On The Edge Of No Tomorrow“ jako velmi dobrou starosvětskou záležitost. Pro pamětníky jako dělanou.
|
