Duch desert rocku, tak jej prezentovali v devadesátých letech slovutní Kyuss, žije dál. Přestože kapela patří dlouhé roky minulosti a jako její logičtí pokračovatelé se jeví hvězdní Queens Of The Stone Age, nikdy se nikomu nepodařilo docílit podobného feelingu, jaký měly desky „Welcome To Sky Valley“ nebo „…And The Circus Leaves Town“. Queens Of The Stone Age jsou trochu z jiného těsta, přestože spojitost přes Joshe Hommea je jasná a než se na scéně objevili Stöner, které vedou další dva pohrobci Kyuss Brant Bjork a Nick Oliveri, jejich původní duch jako kdyby skomíral někde v pozadí. To je teď jinak, protože Stöner mají jako hlavní náplň činnosti přibližovat minulost skrze nové skladby. A daří se jim to. Nikdy nevytvoří tak zásadní alba, jako jsou díla z poloviny devadesátých let, ale přece jen… Feeling tam skutečně je a nepotřebují k tomu ani Hommea, ani původního zpěváka Johna Garciu.
Post frontmana zaujímá bývalý bubeník Brant Bjork, jenž se postupem let vyprofiloval ve schopného sólového umělce, takže vůdčí role projektu byla nabíledni. Krok je to logický, Bjork je dobrým zpěvákem i kytaristou, což potvrdil loňský debut „Stoners Rule“. Ten ukázal, oč kapele jde a fakt, že přesvědčil staré fanoušky Kyuss, hrál v jeho prospěch. Vlil trojici muzikantů energii do žil, i když nepředstavil nic nového, co by nebylo známé z dřívějších dob. Svým způsobem se jednalo o sympatické retro, v němž prim hrály podladěné stonerrockové kytary a chlapácký Bjorkův zpěv. A na nějaký vývoj Stöner rezignují i na „Totally…“. Snahy o co nejzastaralejší dřevní zvuk jsou ještě silnější než na debutu. Vyčítat jim to netřeba, to je přesně styl, jaký hráli celý život. Komu se to líbilo do teď, bude celkem spokojen. Kdo ohrnoval nos už nad Kyuss, udělá dobře, když se této desce vyhne.
Očekávat od „Totally…“ hity nelze. Na ty se nesázelo nikdy a nějaká prvoplánovost není na místě. Důležitá je atmosféra, která je o něco dusivější než na debutu, zvuk kytar je ještě bažinatější a místy koketuje s prapůvodním doom metalem ve stylu Trouble, The Obsessed či Saint Vitus. Stöner jsou oproti nim více rockoví, ale Bjorkova kytara místy zní zmučeně a její riffy se táhnou více než typická práce Black Sabbath. Britská legenda vykukuje z různých motivů všech skladeb a dominuje zejména úvodu „Driving Miss Lazy“, což zní jako rozjetý jam session psychedelie šedesátých let v řádně hašišovém oparu. Mlžná, zhulenecká atmosféra se táhne celou deskou a pánové ji dokáží vyvolat velmi věrohodně, i když časy, kdy experimentovali se zakázanými látkami, jsou nenávratně pryč. Něco z nich v muzikantech zůstalo a je to přetaveno do tvorby i v současnosti.
Deska si kvůli své nepřístupnosti získává posluchače pomalu, Stöner kašlou na jakákoliv pravidla a do středu nahrávky klidně dají takřka nestravitelnou osmiminutovku „Space Dude & The Burn“, v níž využívají kytarové vazby a hlukové stěny, přetavující se do zmučených riffů. I to má své kouzlo, ale kvůli tomu padá místy řetěz a deska ztrácí spád. Ale najdou se i výraznější momenty. Mezi ně patří „Turn It Around“ s hypnoticky opakovaným refrénem a úvodní „Party March“, která je tím nejlepším, co Stöner dokáží nabídnout. Dalo by se mluvit o hitových ambicích (i když v jejich stylu), což zaručuje výrazná pěvecká složka a úderný, skandovaný refrén. Podobné tendence vykazuje i následující „A Million Beers“, hluboké nadechnutí a výtrysk energie předtím, než se kapela ponoří do sludgemetalových bažin. Tam je její poslech náročnější a vyžaduje plné soustředění a oblibu stylu.
„Totally…“ je tužším soustem než loňský debut. Je o malý kousek slabší, což je dané menším množstvím výrazných skladeb a několika hluchými místy (znovu je třeba připomenout „Space Dude & The Burn“, ale i „Stöner Theme“ či částečně rozvleklou závěrečnou „Great American Sage“). Na tradice Kuyss se navazuje především pocitově a stylově, kvalitativně Stöner stojí ještě o krok vzad.
|
