„Když jsme vyjeli na turné, okamžitě jsem poznal, jak moc se změnila,“ svěřil se manažer John Cooke, „přišla na to, jak se má chovat správný kapelník.“ V té době už byli The Kozmic Blues Band minulostí a zpěvačka představovala novou kapelu Full Tilt Boogie Band. Ta se opírala o profesionální muzikanty, kteří fungovali jako hráči na studiové úrovni i jako spolehliví koncertní instrumentalisté. To nebyla jediná změna, které se v životě Janis Joplin udála. Začátkem roku 1970 zpěvačka vysadila drogy a rozhodla se všechny síly napnout na připravovanou desku, kterou s ní začal točit slovutný producent Paul Rothchild, zodpovědný za obrovský úspěch The Doors. Traduje se, že to byl on, kdo donutil Janis k tvrdé odvykačce, a i když se jí alkohol ze života dostat nepodařilo, heroinu se zpěvačka rozhodla dát definitivní sbohem. Držela se dlouhé měsíce…
Deska, kterou s Full Tilt Boogie Band a Rothchildem začala natáčet v červenci 1970, měla být jejím největším dílem. Měla ji ukázat jako všestrannou zpěvačku, stojící pevně na rockovém základu, ale představující pestřejší tvář, sáhlo se do hájemství soulu, funky a všudypřítomného blues. Šedesátá léta byla pryč, utopena v krvavé lázni Rodiny Charlese Mansona i rabijátského chování Hell`s Angels na festivalu v kalifornském Altamontu, a měnila se i hudební scéna. Nahrávací technologie postoupily o mílový krok vpřed a už bylo nemyslitelné produkovat desky se zvukem uplynulých roků. Janis i Rothchild to pochopili a proto bylo záměrem udělat co nejmodernější nahrávku s co nejsoudobějším zvukem. Měla to být perla, a proto se jí dostalo pojmenování, „Pearl“. Práce na ní trvaly dlouho, Janis se s kapelou se zúčastnila putovního kanadského festivalu Festival Express, na němž špičky tehdejší hudební scény cestovaly vlakem. „Bylo to jako Woodstock na kolejích. Šlo se z mejdanu do mejdanu,“ připomněl manažer John Cooke. Janis se však držela, vypadalo to, že drogy jsou pro ni pasé. Jenže to bylo zdánlivé. Zabiják heroin číhal za rohem.
Na konec léta 1970 Kapela natočila desku „Pearl“ a všechno vypadalo dobře. Album bylo skvělé, dá se říct, že nejlepší, jaké kdy Janis nazpívala. Nechybělo mu nic z její minulosti a návdavkem přidala i soudobé rockovější vlivy, což nejvíce odráží omračující otvírák „Move Over“, skvělá svižná věc, ukazující, v jak skvělé formě se kapela nacházela. Vypomohla si znovu coververzemi, z nichž nejvíce zapůsobily „Me And Bobby McGhee“ od Krise Kristoffersona a „Cry Baby“ od Garneta Mimmse, ale jsou předkládány s takovým nasazením a noblesou, že předčí originály. Precizně zapadnou mezi ostatní skladby a dotváří skvělou mozaiku dokonalé desky. Z desky vyčnívá také úchvatná vokální exhibice Janis „Mercedes Benz“, a dravá hardrocková instrumentálka „Buried Alive In The Blues“, jež má mnohem smutnější kontext než by bylo na první pohled (či poslech) patrné…
3. října 1970 a Janis s kapelou dokončovala desku. Byla oprávněně přesvědčená o její kvalitě a k nazpívání chybělo pouze „Buried Alive In The Blues“. Večer po natáčení všichni došli do nedalekého baru přímo v Hollywoodu, odkud se zpěvačka pokoušela dovolat snoubenci Sethu Morganovi (zemřel v roce 1990 při autonehodě, kterou zavinil pod vlivem alkoholu a drog). S ním plánovala společný život, kvůli kterému měla být „Pearl“ vyvrcholením kariéry, měla následovat pauza a snad i založení rodiny. Janis často v té době mluvila o tom, že se chce zbavit sebedestruktivního způsobu života a začít novou etapu, v níž hudba nebude hrát první místo. Morganovi se nedovolala, z čehož byla smutná. Večírek opustila předčasně a vydala se do hotelového pokoje. Tam měla schovanou dávku čistého heroinu. I když drogy odmítala v uplynulých měsících brát, jednu dávku si před nedávnem koupila. Byla neředěná a schopna složit otrlejšího feťáka, natož mladou dívku, která procházela abstinencí. Krátce po půlnoci si ji vpálila do žíly. Ještě stihla odejít do hotelové recepce, aby si rozměnila peníze na cigarety. Když se vrátila do pokoje, vlna čisté drogy vystřelila k jejímu mozku a ve vteřině ji srazila k zemi. Byla okamžitě mrtvá…
Dopoledne ji manažer John Cooke našel zaklíněnou mezi postel a noční stolek. Nebylo nejmenších pochyb, že zemřela. Bylo po všem a vydání „Pearl“ bylo odloženo. Deska však byla natolik silná, že prostě musela ven. Instrumentálka „Bureid Alive In The Blues“ byla z piety ponechána v nedokončené verzi, proběhl jen pečlivý mastering a 11. ledna 1971 se „Pearl“ objevila na pultech obchodů. Šla na dračku, bylo jasné, že jde o labutí píseň. Ovšem prodávala ji i kvalita. „Pearl“ působila jako kompilát toto nejlepšího, co bylo od Janis Joplin ke slyšení, a kdyby nedošlo k tragické události, byla by dostala Janis do nejvyšší hudební ligy. Takhle zní jako requiem za největší ženskou osobnost rockových dějin. Její vliv, ač od její smrti uplynulo více než padesát let, se nedá poměřovat s žádnou jinou osobností něžného pohlaví, jaká kdy na rockové scéně působila.
Spolu s Jimem Morrisonem a Jimim Hendrixem je Janis Joplin nejviditelnějším symbolem vzrušujících šedesátých let. Pojí ji s nimi nejen výborná hudba, bouřlivý životní styl, ale i smutný letopočet a věk úmrtí. Stejně jako Morrisona a Hendrixe se nikdy nepodařilo plně nahradit, platí totéž i o Janis. Nevedla spořádaný život, nebyla nejmilejší osobou na světě, ale co dokázala udělat se svým hlasem, jaké emoce její zpěv vyvolával (a vyvolává), nemůže být nikdy zapomenuto. Janis Joplin ukázala jako první žena, že rocková hudba nemusí být nutně výsadou mužů, a že se s nimi žena klidně může porovnat a v mnohém je i předčít. Odešla na vrcholu. „Pearl“ představuje její vrcholné dílo, i po stránce komerční si deska vedla nejlépe ze všech. Janise se posmrtně dostalo toho, po čem celý život toužila. Obrovského komerčního úspěchu a uznání.
|
