Tomu, co se dělo po vydání „Go Satane Go“ a výběrovky „Suma Sumárum“, říkal Kabát vývoj. Nebylo možné přehlížet komerční tendence, které nastartoval úspěch singlu „Pohoda“, v němž Kabát oslovili ještě širší spektrum posluchačů. Před pár lety tvrdili, že nepotřebují být na Evropě 2, ale najednou je hrála všechna komerční hitrádia, v nichž se kapela objevovala vedle světových popových hvězd. Její úspěch byl sice omezen hranicemi České republiky a Slovenska, ale o to byl větší. Bylo jasné, že ústupky médiím se přece jen konají. A že přišly v době, kdy Kabát změnili management, bylo na pováženou, v očích tvrdých rockerů je to degradovalo na kapelu, která lační po úspěchu a nestydí se zradit kořeny. Ovšem na každou desku se čekalo s napětím. Podaří se Kabátu natočit ještě něco tak skvělého, jako byla alba z první poloviny devadesátých let? Nebude další album zase měkčí než to předchozí? Kde tohle všechno skončí?
„Každá kapela se vyvíjí. Už nemusíme zpívat sprostý písničky. Nemusíme říkat slova jako šukat, chlastat nebo děvky a každý pochopí, jak to myslíme,“ obhajovali členové kapely novou tvorbu v roce 2003 v deníku Právo, jako kdyby chtěli fanouškům dát jasně najevo, že se nic takového jako byla devadesátá léta se opakovat nebude. Podobně koncipované rozhovory se objevovaly často, protože přišel čas na další desku, která Kabát odváděla ještě dále od rock/metalové tvrdosti. To vše k nevoli starých fanoušků, i když zástupy nových, kteří kapelu de facto objevily až s „Pohodou“, jásaly. Tento kontrast byl patrný, když teplická parta vypustila do světa pilotní singl „Stará Lou“, vedený v totožném duchu jako „Pohoda“. I když se z ní nikdy nestal tak velký hit jako ze skladby z roku 2001, ukazovala, že trend, který Kabát tenkrát nastoupil, bude pravděpodobně neměnný. Od pivního thrash metalu a lá Tankard se za třináct let z Kabátu stala v zásadě poprocková kapela, která sem tam hrábne tvrději do strun snad jen proto, aby připomněla staré časy. Avšak opatrně, aby nepřišla o novou generaci posluchačů…
Takový trend nastartovalo už „Colorado“, ale tehdy Kabát měli ještě tolik energie a zápalu, že se podobné tendence daly přehlédnout. „MegaHu“ vztyčilo varovný prst, i když tehdy měla kapela v zásobě ještě dostatek silných skladeb, které zakryly komerčnější tendence. U „Go Satane Go“ už bylo docela zle. Deska byla spíchnutá horkou jehlou, ukazovala tvůrčí krizi a přestože vypotila pár hitů, nefungovala jako předchozí nahrávky. Pak přišlo „Dole v dole“. Kapela si dala trochu na čas a tříletá pauza se ukázala být zatím nejdelší v kariéře Kabátu. Byla by odpuštěna, kdyby „Dole v dole“ byla skvělá deska, napěchována výbornými věcmi. Taková není. Je v zásadě dost podobná „Go Satane Go“, ale je ještě více zasazena do komerce. Má mohutný, precizní zvuk, vytvořený v nejlepších možných podmínkách studia Sono, ovšem ani on nemohl uspokojit fanoušky, bažící po energickém, rock n`rollovém albu.
Tyto parametry splňuje titulní „Dole v dole“, ve které kytary Tomáš Krulicha a Oty Váni řežou jak za starých časů, ale následná „Stará Lou“ už Kabát odvádí mezi popový balast. K dobru ji lze přičíst, že se jedná o chytře napsanou a dobře zahranou skladbu s výrazným zapamatovatelným refrénem a velmi patrným vlivem dánských D.A.D., o nichž se v souvislosti s Kabátem mluvilo už řadu let. Pak je tu už jen svižná „Frau Vogelrauch“, která dokázala vyvolat vlnu nadšení jak obhroublým textem, tak i tvrdší formou. Zbytek alba se potácí v průměru. Tu to Kabát zvládá lépe, tu hůř. Nevymykají se tomu ani protežované „Cirkusovej stan“ a závěrečná „Kdo si nechce hubu spálit“, odkazující hudební složkou na „Šamana“ z „MegaHu“, ani jedna však nedokázala dostát vysokým nárokům, kladeným na kapelu. A to nemluvě o zbytečných, trochu hloupých skladbách „Irský hody“, „Nimrod Fábera“, „Elvis“ nebo „Shořel nám dům“, v nichž se Kabát dotkl snad ještě hlubšího dna než na „Go Satane Go“.
Ovšem úspěch byl zaručený mimo komunitu starých fanoušků, u spíše u konzumní společnosti. Ta Kabát přijala za svůj a kapela se mohla vypravit na koncerty s obrovskou výpravou. Na pódiu dominovaly dvě těžební věže a muzikanti si splnili sen, protože dorostli do velikosti pódia, jaké používala Metallica, AC/DC či Guns N`Roses, trojice jejich nedostižných vzorů. Všechno bylo megalomanské, ovšem pocit, že je to jen jedno velké divadlo, převládal. Pryč byla nehraná upřímnost a lidová tvář kapely z první poloviny devadesátých let. S „Dole v dole“ Kabát definitivně vystoupili na vrchol a nebylo pochyb o tom, že se o nich dá mluvit jako o české hudební jedničce. Už ne rockové, ale všeobecné. V televizi si potřásali pravicí s Karlem Gottem, v estrádách na Nově byli pravidelnými účastníky, v Českém slavíku mířili k vrcholu, na němž se nesestřelitelně usadili na řadu let.
Tvář, která se naplno ukázala na „Dole v dole“, Kabát v dalších letech neměnil. Následující „Corrida“ předložila místy tvrdší skladby, ale ani zde nemohla uniknout slabší forma kapely, která se ukázala být rovněž konstantní. Potvrdila to i deska „Banditi di Praga“ (poslední do trojice nejslabších alb kapely spolu s „Go Satane Go“ a „Dole v dole“) a i „Do pekla/do nebe“, na které Kabát přece jen trochu zvedl hlavu, i když návrat k formě z devadesátých let se nekonal. Možná příště, i když je jasné, že další „Děvky“ už kapela nikdy nenatočí. Nikdo jí je ale neodpáře, stejně jako další skvělá alba, a ani skutečnost, že jako propagátoři rockové hudby v české zemi mají Kabát zásluhu nejvyšší.
|
