Graham Bonnet už je inventář rockové scény, ale pořád o něm platí, že je skvělý zpěvák. Má vlastní kapelu Graham Bonnet Band, ale připravuje se i na to, že k životu znovu uvede novou verzi Alcatrazz. Bez někdejších spoluhráčů, s nimiž se v současnosti soudí o název, což napovídá tomu, že rozchod před dvěma lety nebyl tak jednoduchý, jak se obecně soudilo. Bonnet se teď nejvíce soustředí na nové album „Days Out Of Nowhere“, díky kterému vznikl následující rozhovor. Zpěvák měl náladu si povídat a zavzpomínal i na svou minulost, v níž koncem sedmdesátých let zběhl od popové hudby do náruče hardrockových bohatýrů Rainbow. A jestliže jste si mysleli, že historka, jak jej Ritchie Blackmore vyhodil proto, že si Bonnet nechtěl nechat narůst dlouhé vlasy, se zakládá na pravdě, budete možná překvapeni…
Ve svém věku máš stále velice silný hlas. Jak o něj pečuješ?
Nestarám se o něj (smích). Nedělám nic, co by se mělo, piju kafe jak chci, necvičím, nerozehřívám se. Při hraní naživo to možná není dobře a mohlo by mi to pomoct, ale prostě to nedělám. Občas jezdím na turné s Michaelem Schenkerem a je vtipné slyšet ostatní, jak se rozezpívávají. Asi prostě mám štěstí na geny. Po dědovi mám masivní plíce, takže v nich je spousta vzduchu. Je to dar, už jako dítě jsem měl hrozně silný hlas a v rádiu byla tehdy spousta opery, tak jsem zkoušel zpívat podobně. Když mi bylo sedm, chodil jsem po domě a zpíval operu, protože jsem si myslel, že to dělají všichni.
Po třech letech se vracíš s kapelou Graham Bonnet Band. Je to tvá jediná hudební aktivita nebo pracuješ ještě na něčem jiném?
Nové album mi zabralo asi rok času, kterého jsem měl dost, protože kvůli covidu jsme nikde nehráli. Graham Bonnet Band je moje dítě, ale v budoucnu kromě toho bude dělat i Graham Bonnet`s Alcatrazz. Bude to s Jeffem Loomisem. Už spolu máme šest písniček, ale právě teď se táhne soudní spor o jméno, protože ostatní ho chtějí pro sebe a jsou na mě naštvaní. Ale to byl můj projekt, moje kapela, takže mě s tím teď ztěžují život. Musím platit právníky a táhne se to dlouho, ale věřím tomu, že vyhraju. Každopádně to, co s Jeffem máme napsané, je opravdu dobré. Plánujeme koncerty, konkrétně britské turné, ale uvidíme, jak to dopadne. Je teď docela těžké najít dobrá místa na hraní.
Když jsem dělal rozhovor s Jimmym Waldem, říkal, že rozchod proběhl klidně…
Hmmm… upřímně, odešel jsem, protože to tam mezi námi dost vřelo a já nebyl úplně spokojený s hudbou kapely. Je to těžké…
Mohl bys popsat vznik desky „Days Out Of Nowhere“?
Cestovali jsme Ruskem, myslím, že to bylo někde okolo Petrohradu, a já si všimnul, že v okolí široko daleko nejsou žádní ptáci na nebi, ani zvířata na pastvách, vůbec nic, ani štěkot psů. Najednou to byla úplně mrtvá oblast. Říkám klukům, koukejte, jak se přiblížíme k městu, tak to najednou ožije. Měl jsem pravdu, jak jsme se přiblížili, najednou bylo všude plno zvířat. Podle mně to je proto, že tam farmáři používali nějakou chemikálii nebo elektriku, aby jim zvěř nelezla na pole, ale fakt nevím. Bylo to jak na jiné planetě, tak jsem to převedl do skladeb.
Kde jste album nahrávali?
Doma, jako všichni. Lidi, co se podíleli na skladbách, mi je poslali, já udělal melodii a dalo se to dohromady. Všechno z domova, protože si myslím, že nebezpečí ze styku mezi lidmi tu pořád trochu je.
Novém albu jste našli vyváženou polohu mezi heavy metalem a klasickým rockem. Je to parketa, která ti sedí, nebo jsi více zastáncem staré hardrockové školy?
Než jsem začal dělat na tomhle albu, tak jsem se potkal s Jeffem Loomisem, kterého jsem předtím nikdy neslyšel hrát. Ale sedli jsme si dokonale, máme podobné nápady. On hraje s Arch Enemy a ti jsou úplně odlišní než my. Je proto skvělé mít ho na albu, stejně jako další hosty, kterých tam tentokrát máme hodně. Myslím, že to funguje.
Z nové desky mě nejvíce zaujala skladba „The Sky Is Alive“. Přijde mi jako vystřižená z dob, kdy jsi hrál v Rainbow, skoro jako pokračovatel „Eyes Of The World“. Myslel jsi při tvorbě na tuto svou bývalou kapelu?
Ne úplně. I když tam nějaká podobnost být může. Dělal jsem na ní s Conradem Pesinatem. Je o události, která se kolem nás občas děje. Lidi tady občas z oblohy slyší řev, takový divný zvuk velkého zvířete. Vygoogli si to, The Hum Phenomenon. A je to slyšet po celém světě, všude možně. Lidi jsou z toho vystrašení a zmatení. A nikdo přesně neví, co to je. Proto „The Sky Is Alive“, Obloha žije.
Velice dojemná je závěrečná skladba „Suzy“. O čem nebo o kom pojednává?
Je o kamarádce z Anglie, která přišla s manželem, kdykoliv jsme hráli v Británii a vždycky nám přinesla koláč nebo sušenky. A pak umřela. Já si volal s jejím manželem, když se to stalo, a on byl absolutně zničený. Vyprávěl mi, jak mu umřela v náručí, ale než se to stalo, tak se na něj naposledy usmála a o tom ta skladba je. Prostě odešla. Vždycky, když se vrátíme do Anglie, tak na ní myslím. S jejím manželem se potkáváme stále a hodně to pro nás znamená. Jsem rád, že se ti ta skladba líbí, i když jsem nechtěl, aby to znělo moc sentimentálně. Napsal jsem do té skladby docela vysoké tóny, které se objevují až na konci. Je to proto, že je to hodně osobní věc, tak jsme k ní přistupovali s obrovským citem, nechtěli jsme na ní nic přehánět.
Ze sestavy minulé desky „Meanwhile, Back In The Garage“ jsi v kapele zbyl jen ty a tvoje přítelkyně Beth-Ami Heavenstone. Je logické, že nehraješ se členy Alcatrazz, ale proč jsi využil řady hvězdných hostů místo stálých členů?
My jsme takový základ. Já, Beth-Ami a Conrado Pesinato. Až budeme hrát naživo, tak budeme mít plnou sestavu, kam patří klávesista Alessandro Bertoni, což je naprostý génius, a bubeník Kyle Hughes. Pokud to bude fungovat, zůstanou s námi natrvalo. Kyle je mladý kluk, je mu dvacet a takové lidi v kapele chci, protože já už jsem rockový dědeček (smích).
O kytary a produkci alba se postaral Conrado Pesinato, který s tebou hrál i na albu „The Book“. Proč zrovna on, když na „Meanwhile, Back In The Garage“ nebyl členem sestavy?
Víš, že si nejsem jistý, jestli v té době členem byl… Každopádně jsme se sešli, protože je to můj dobrý kamarád a funguje nám to v trojici s Beth-Ami skvěle.
Co tě vedlo k tomu, žes nastoupil na konci sedmdesátých let místo Ronnieho Jamese Dia do Rainbow, když jsi předtím zpíval popovou hudbu?
Bylo to něco trochu jiného, ale každopádně jsem šel na konkurz, myslím ve Švýcarsku nebo Francii, a fakt jsem netušil, jestli dostanu práci, protože jsem o jejich hudbě vlastně moc nevěděl. Ale když jsem je slyšel, jak hrají, úplně mě to dostalo. Bylo to skvělé, téměř orchestrální. K Rainbow mě dostal můj tehdejší agent. Když jsem s nimi začal nahrávat, bylo to naprosto úžasné. Byli skvělí.
S Alcatrazz a Impellitteri jsi začal hrát čistý heavy metal. Čím tě lákal tento dravější styl?
Rainbow změnili můj směr. Předtím jsem dělal pop nebo rhythm n`blues, ale pak jsem se dal k Rainbow. Sice jsme udělali taky popovou věc, ale jinak to bylo úplně odlišné. Zvyknul jsem si na to, protože pracovat s touhle kapelou bylo skvělé. Někdy si přeji, abych Rainbow nikdy neopustil. Když jsme začali dělat na nové desce, bylo to trochu divné, nikam moc se to nehýbalo, tak jsem odešel. Ale byla to stoprocentní chyba.
Dnes trochu zapomenutou, ale naprosto skvělou součástí tvého životopisu je superskupina Blackthorne, se kterou jsi vydal jedno album „Afterlife“. Proč tento projekt nepokračoval dál?
Právě proto, že to byl jen projekt, jednorázová věc. Pod tímto jménem existují dvě alba, to druhé jsou vydaná dema. Tenkrát se nám moc nedařilo. Měli jsme nějaké koncerty, ale lidi nechodili. Bylo to až zahanbující. Proto mě překvapuje, že to vůbec dneska ještě někdo zná a poslouchá to.
Důležitým milníkem je spolupráce s kytaristou Michaelem Schenkerem. Už skončila nebo máte v plánu dělat další věci? Ať už s Michael Schenker Fest nebo Michael Schenker Group?
Moc bych s ním zase něco udělal, ale myslím, že to teď není na pořadu dne. Rád bych si s ním i zazpíval pár věcí naživo, ale má skvělého zpěváka, tak to ani není třeba měnit.
Oběma albům Graham Bonnet Band „The Book“ a „Meanwhile, Back In The Garage“ se dostalo dobrého ohlasu. Myslíš, že klasický hard rock nebo heavy metal mají co říct mladým posluchačům?
Podle mně ano. Teď možná nastupuje nová generace, protože na našich koncertech začínáme vídat hodně mladých lidí. Dostáváme se k nim možná skrze to, že nás poslouchají jejich tátové a dědové, ale vypadá to, že ne všem se líbí bezduchá mechanická hudba, která se hraje v rádiích. Spousta mladých na nás chodí třeba v Japonsku.
Když by se člověk vypravil na tvůj koncert, co na něm uslyší? Budete hrát věci od Graham Bonnet Band nebo i skladby z tvé minulosti?
Uslyší obojí. Teď dost hrajeme skladby z „Down To Earth“. Rozhodně naše nové skladby, moje sólové věci, něco od Michaela Schenkera. V koncertním playlistu je od každého něco. Myslím si, že lidi si najdou to své.
Hodně lidí si tě nejvíce spojuje se skladbou „Since You Been Gone“. Máš ji stále rád nebo ji dnes zpíváš z nutnosti?
(smích) To byl pro nás bod zlomu, nečekali jsme takový úspěch, a bylo to docela šílené, ale přitom skvělé. Proto ji zpívám dodnes a upřímně si ani nemůžu dovolit ji na koncertě nezahrát. Pořád mě baví, považuju ji za skvělou skladbu.
I po více než čtyřiceti letech totiž převládá názor, že tě Ritchie Blackmore z Rainbow vyhodil proto, že sis nechtěl nechat narůst dlouhé vlasy. Je to pravda nebo jaký byl důvod rozchodu s kapelou?
(smích) To už je taková legenda, povídačka mezi lidmi, ale tak se to nestalo. Začalo to tím, že Rainbow opustil Cozy Powell. Byl můj velký kamarád a když jsme spolu odehráli poslední koncert, kdy už jsme věděli, že končí, byl to hodně smutný den. Cozy byl skvělý chlápek a byl to pravý důvod, proč jsem v kapele skončil i já. Po posledním koncertě s Cozym hodně lidí řeklo, že jestli končí on, odejdeme taky. Teď si myslím, že to byla chyba. Ale oni si našli nového skvělého zpěváka, pokračovali dál a měli úspěch.
|
