S Michaelem Schenkerem je trochu potíž. Když nastoupil v sedmdesátých letech k britským UFO, zriodila se legenda, píšící dějiny hard rocku. „Phenomenon“, „Force It“ nebo „No Heavy Petting“ jsou nezapomenutelná alba, která se vyrovnají tomu nejlepšímu, co na hardrockové scéně vzniklo a lví podíl na tom měla Schenkerova elektrizující kytarová hra. Když z UFO odešel a vrátil se do Scorpions, vznikla deska „Lovedrive“, jedna z nejlepších, jakou legendární Němci vydali. Jenže se Schenkerem bylo těžké vyjít a proto se ve Scorpions moc dlouho neohřál a odešel na sólovou dráhu, kde byl sám sobě šéfem. A zde je kámen úrazu. Jestliže v sedmdesátých letech zářil jako nejjasnější kometa na rockovém nebi, v dekádách následujících už to tak slavné nebylo. Alba Michael Schenker Group (a následně i McAuley Schenker Group) sice standard splňovala, ale odhalila také fakt, že kytarista sám není tak dobrý skladatel, jak by se mohlo zdát z jeho práce v sedmdesátých letech.
Dostal se sice na jistou úroveň, ale byl dalek tomu, aby dosáhl na hvězdné Scorpions nebo navázal na předchozí práci s UFO. I když stará alba Michael Schenker Group nezapadla, čas je neprověřil jako největší klasiku, představují spíše řemeslně zručnou hardrockovou práci s občasným vypětím v hitových okamžicích, ale nedají se řadit k tomu nejlepšímu. I přesto, že Schenker měl dobrý čich na spoluhráče a zejména na zpěváky, neboť vedle sebe Grahama Bonneta, Garyho Bardena, Kellyho Keelinga, Robina McAuleyho a aktuálně Ronnieho Romera. Ten je dnes jedním z nejviditelnějších pěvců hardrockové a heavymetalové scény a mluví se o něm jako o pokračovateli největších mohykánů, proto byl pro Schenkera logická volba. Romero je skutečně zpěvák par excellence, na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že se v posledních letech zúčastnil tolika projektů a natočil řadu alb, že jeho výjimečným hlasem začíná být trh přesycen. A to je jedna z věcí, která novému Schenkerovu albu „Universal“ spíše škodí.
Novinka vznikala takřka hned po vydání minulé desky „Immortal“. Byl covid, Schenker měl čas a proto takové tempo není udivující. Novinka je přímým sourozencem minulé desky, i když neobsahuje takovou smršť hostujících zpěváků. Drtivou většinu vokálních partů převzal Romero za drobné asistence původního frontmana Michael Schenker Group Garyho Bardena a v jedné položce i Ralfa Scheeperse z Primal Fear, který dokázal rozsvítit desku metalovým leskem. Výsledek je méně pestrý, místy až poněkud nenápadný, i když pár míst, které budou jednou historici citovat, se zde najde. Nejde o žádné vrcholy Schenkerovy padesátileté kariéry, spíše o dobré hardrockové skladby, které jsou vedeny spíš řemeslnou zručnosti než bůhvíjakými zázračnými nápady. Těmi Schenker dávno neoplývá a rovněž producent a spoluautor Michael Voss (kdysi frontman kapel Mad Max a Casanova) je už léta za zenitem. I tak „Universal“ za poslech stojí, za předpokladu, že je posluchač stylovým fanouškem.
Na Schenkerovi se vždy cenily jeho bytelné riffy, příkladná hardrocková dravost a energická sóla. To vrchovatě nabídne úvodní svižná „Emergency“, plnící funkci velice slušného otvíráku, v němž je všechno podřízeno hlavnímu principálovi. Romero se nečekaně drží při zdi jak zápalem, tak melodií. Více prostoru si pro sebe uzurpuje v následující „Under Attack“, která svou formou připomíná jeho nejslavnější působiště po boku Ritchieho Blackmorea v Rainbow. S touto britskou legendou je Schenkerova nová deska svázána (bůhví proč), protože krátká instrumentálka „Calling Baal“ a hlavně hymnická „A King Has Gone“ je věnována památce Ronnieho Jamese Dia, včetně účasti jeho někdejších kolegů z Blackmoreovy kapely a zpěváka Helloween Michaela Kiskeho. Pocta je to velmi slušná, „A Kings Has Gone“ patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Potěší i dravá „Wrecking Ball“ (s výtečným Scheepersem) a odlehčená „London Calling“ s vkladem producenta Michaela Vosse. Ostatní věci podobného účinku nedosahují, jde v podstatě o výborně zahrané, ale nikterak extra výrazné hardrockové kusy.
V porovnání s minulou deskou působí „Universal“ více obyčejně. Je střípkem do Schenkerovy novodobé sólové mozaiky (od devadesátých let), která byla o něco slabší než jeho dřívější práce v rámci různých kapel i než původní staré nahrávky z osmdesátých let. Nedá se mluvit o průměru, ale o desce, která bude pro skalní fanoušky jistým přírůstkem do diskografie. Ti ostatní se pravděpodobně vrátí spíše ke starším dílům.
|
