Dalo se mluvit o největší krizi uvnitř Anthrax za celou dobu dosavadní kariéry a poprvé od vyhazovu Joeyho Belladonny se mezi fanoušky diskutovalo o jeho případném návratu. Jestliže v době nástupu Joihna Bushe a úspěchu desky „Sound Of White Noise“ stáli za kapelou jak příznivci, tak vydavatelská firma, po vydání „Stomp 442“ se vše změnilo. Fanoušci, kterým nevonělo, že album novu změnilo styl kapely, a odešel i kytarista Dan Spitz, čímž zmizela jeho typická sóla, začali houfně ubývat. A i když Scott Ian neustále tvrdil, jak je s albem spokojený, jeho názor zastával málokdo. Paul Cook, skrytý jen jako námezdní hráč, nepřesvědčil jako Spitzův plnohodnotný nástupce a hostující angažmá Dimebaga Darrella otevíralo otázku, zda Anthrax až moc nejdou stylem Pantery, která platila za největší americkou hvězdu na metalovém nebi. Jako kdyby kapela pozbývala nově nabytou identitu a začínala se skrývat za trendy, vládnoucí v devadesátých letech metalovému světu.
Vyhazov za mizerný prodej „Stomp 442“ přišel velmi brzy. Ani v minulosti Anthrax neslavili multiplatinové výnosy, tentokrát situace byla takřka alarmující, protože album nevykazovalo ani polovinu prodaných kusů oproti „Sound Of White Noise“. Pro kolos Elektra začali Antrax představovat položku na odstřel. Nebyli jedinou kapelou, s níž se společnost hodlala rozloučit, Černého Petra si vytáhla i mnohem výdělečnější parta, jakou byli Mötley Crüe… Scott Ian a jeho společníci narazili na nezájem i dalších větších společností a museli se uchýlit pod křídla malé nezávislé společnosti Ignition Records. „To, že jsme teď u malé firmy má své výhody,“ snažil se zakrýt rozpaky Scott Ian, „jsme pro ně prioritou, berou nás jako velkou kapelu a zároveň nám ponechávají volnou ruku v tvůrčím procesu.“ Tím smetl ze stolu drby o možném návratu Belladonny, protože se plně postavil za Johna Bushe, který podle něho představoval soudobou tvář Anthrax. „Budeme dál rozhodně pokračovat s Johnem, on je teď náš zpěvák a není důvod na tom cokoliv měnit,“ dodal Ian.
Deska „Volume 8: The Threat Is Real“ vznikala v porodních bolestech. Začal se projevovat omezený rozpočet nezávislé firmy (i když ji vlastnil jistý americký miliardář) a ani práce po produkční stránce nebyla jednoduchá, přestože si ji obstarala kapela sama za přispění Paula Cooka. Ten se na albu objevuje také, zahrál sóla do čtyř skladeb ("Killing Box", "Hog Tied", "Big Fat", "Stealing From A Thief"), ovšem o drtivou většinu sólových kytar, pokud pomineme znovu účast Dimebaga Darrella, se postaral bubeník Charlie Benante. I tento fakt vypovídá o tom, jak složitá situace v Anthrax vládla. Album působí nesourodým dojmem, postrádá vrcholy a je matným odleskem „Sound Of White Noise“, přičemž se „Stomp 442“ jej pojí jistá forma nevýraznosti. Ukazuje sice pestrou tvář Anthrax, střídají se na něm brutální panterovsky tvrdé riffy, ale i místa, kterým dominuje akustická kytara, ovšem jako celek nedokáže „Volume 8: The Threat Is Real“ spolehlivě zafungovat. Je třeba jen vyzobávat silné momenty, i když ani ty se nemohou rovnat perlám z minulosti…
Nejvíce zafunguje úvodní natlakovaná „Crush“, kterou si za pár let vybrali tvůrci playstationové hry „ATV Offroad Fury“, a jež s přehledem ukazuje to lepší z Bushovy éry. Slušným dojmem působí „Inside Out“, jež po uvolněném akustickém úvodu rozehraje tvrdou riffovou hru, aby se vrátila spíše ke klidnějšímu vyznění a lehce grungeové atmosféře. Třetím vrcholem je slibně rozjetá „Catharsis“, nepostrádající hitové ambice. Kapela sází zejména na melodičtější složky, pošilhávající dokonce po komerčnějších ambicích. Ne náhodou jsou tyto skladby umístěny na úvod alba. Po nich ještě nenásleduje úplný propad, ale je znát jisté vyčerpání a únava materiálu, jako kdyby Anthrax nemohli navázat na nit minulosti a působí až rozháraným dojmem. Je divné poslouchat panterovsky tvrdou „Killing Box“ s hostujícím Philem Anselmem vedle hardcorových půlminutovek „604“ a „Cupajoe“, hodících se spíše pro S.O.D., či baladickou „Harms Way“, v níž si kapela může o formě ze slavné „Black Lodge“ opět nechat zdát. Ještě hůře je na tom konec alba, ve skladbách „Hog Tied“, „Big Fat“ či „Alpha Male“ je znát, že kapele definitivně dochází dech a z předchozích slavných dnů toho zbylo pramálo…
Že je Anthrax v koncích, poznali i fanoušci, kteří kapele po mírně nevýrazné „Stomp 442“ „Volume 8: The Threat Is Real“ omlátili o hlavu. Deska propadla a soubor se dostal ještě do větší krize než před vydáním. Najednou stál na pokraji rozpadu. „Na skladby z „Volume 8“ jsem stále hrdý. Myslím, že je to rozmanité album, moderní, s drtivým groovem,“ hájil desku Scott Ian, „ale tenkrát převzal vládu nu-metal a my jsme součástí té scény nebyli. Bylo těžké získávat nové fanoušky.“ Bylo třeba upustit páru a proto se stalo něco, s čím nikdo do té doby nepočítal. Do hry se vrátili S.O.D., kultovní a takřka zapomenutý projekt Iana, Benantea, původního basisty Anthrax Dana Lilkera a zpěváka Billyho Milana. Rázem jako kdyby bylo zapomenuto rozčarování z posledního alba Anthrax a oba hlavní představitelé kapely se znovu šklebili z titulních stran hudebních časopisů, jen pod starou značkou S.O.D., kteří válcovali Anthrax na celé čáře. Comebacková deska „Bigger Than The Devil“ je přece jen přesvědčivější práce než „Volume 8: The Threat Is Real“…
Anthrax kolem roku 2000 existovali spíše na papíře. Iana a Benanteho zaměstnávali S.O.D. na plný úvazek a John Bush se vrátil k obnoveným Armored Saint, kteří se po osmi letech probrali k životu. Nebyla moc silná vůle Anthrax oživovat, navíc když nejistá byla i pozice basisty Franka Bella, který jevil o kapelu stále menší zájem. Nebyla to dobrá doba pro Anthrax, ani pro metal celkově. Amerika je odepsala a ani Evropa, v minulosti kapele tolik nakloněná, nejevila zdaleka takové nadšení. Zlé jazyky mluvily o rozpadu, ale to bylo předčasné…
|
