Dnes má Kip Winger možná jiné starosti a věnuje se především komponování vážné hudby, ale byly doby, kdy byl jedním z hlavních představitelů třetí vlny amerického hair metalu, přestože jeho kapela Winger vykazovala trochu jiné tendence než Poison, Warrant nebo Bon Jovi. I když ji milovaly zejména zástupy pubertálních dívek (což bylo rovněž dané nablýskanou vizáží), postupem času se kapela vyvinula z typické formace doby v mnohem progresivnější uskupení, o jakém se jí na začátku druhé poloviny osmdesátých let možná ani nesnilo. Ledacos napovědělo, že kořeny nelze hledat v hlubokém undergroundu, jak tomu bylo u drtivé většiny glammetalových spolků, protože členové Winger spolu nepřebývali ve squatech, nežili jako bezdomovci z ruky do huby každý den, ani nešetřili poslední dolar na láhev levného vína. Stejně tak je nikdy neprovázely drogové či sexuální excesy, Winger byli především o hudbě, i když jim jeden čas popularita ukázala odvrácenou tvář.
Prazáklad Winger leží v polovině osmdesátých let a za jejich vznik může náhoda. Ta svedla dohromady cesty basisty doprovodné kapely Alice Coopera Kipa Wingera a kytaristy zpěvačky Fiony Reba Beache. Oba byli ostřílení muzikanti, zejména Winger se silným způsobem zapsal na materiálu Cooperových alb „Constrictor“ a „Raise Your Fist And Yell“ s nimiž se mistr shock rocku vrátil triumfálně na scénu. A jelikož Kip Winger a Reb Beach našli společnou řeč, byla kooperace otázkou času. Zásluhu na tom měl i věhlasný producent Beau Hill, spolupracující jak s Fionou, tak s Cooperem, který navrhl založení společné kapely pod názvem Sahara, kterou by zaštítil svým jménem. Když se usídlili v New Yorku, přivedl Kip do kapely spoluhráče od Alice Coopera, klávesistu Paula Taylora, a na čtveřici je posílil ostřílený bubeník Rod Morgenstein, v sedmdesátých letech člen prog/jazzrockových Dixie Dregs a poté i spoluhráč kytarista Stevea Morseho, budoucího nástupce Ritchieho Blackmorea v Deep Purple.
Nedala se čekat jednoduchá hitová hudba ve stylu Poison, zruční muzikanti už od začátku kariéry tíhli ke složitějšímu vyjadřování. Producent Beau Hill vyžadoval větší dávku hitovosti, kterou podmiňoval podpisem smlouvy s kolosem Atlantic, jenž měl kapelu, přejmenovanou na lakonické Winger, uvést do hvězdného světa rockové smetánky. V newyorských studiích Atlantiku začala vznikat debutová deska, když Kip splnil své závazky po Cooperově boku na turné k albu „Raise Your Fist And Yell“. Chemie mezi čtveřicí muzikantů zafungovala takřka okamžitě a zejména spojení Wingera a Beache při skladatelském procesu se ukázalo být jako velmi plodné, dvojice našla parketu, na níž mohla hitově dovádět, předvádět líbivé melodie a době poplatné lascivní texty (což vyžadoval hlavně Hill), a zároveň ukázat, že v ní třímá velký muzikantský potenciál (to zase preferoval zejména bubeník Rod Morgenstein). Proto debutové album ukázalo (ač ještě poněkud nesměle), kam se budou cesty kapely ubírat v dalších letech.
Důraz je kladen na vyšlechtěnou produkci, hraje se především podle pravidel konce osmdesátých let. Ostré hrany jsou mírně otupeny a především jde o silné refrény, které kapele měly zajistit přítomnost v hitparádách. V tomto směru vyniká zejména dnes poněkud přežitá a naivní „Seventeen“, v níž Kip v textu využívá největší klišé doby (…„říkají, že je ještě moc mladá, ale na mě už je dobrá dost…“), která se stala největším hitem alba, ovšem hudebně se jedná o méně zajímavou položku. Síla debutové desky Winger tkví v jiných skladbách. Mezi ty lepší můžeme řadit baladu „Without The Night“, v níž je jasně čitelný autorský vklad klávesisty Paula Taylora nebo nekomplikovaný hairmetalový hit „Time To Surrender“, což byl typ skladby, které preferoval Beau Hill. Do hitparády se nepodívala ani jedna z nich, místo musely přepustit dvěma monstrózním kompozicím, s nimiž se kvůli své poněkud komplikovanější formě v hitparádách moc nepočítalo. Skvělá „Hungry“ uvedená smyčcovým začátkem, přejde do těžšího riffu a mírně tajemné atmosféry, v níž Kipův hlas vybuchuje v tvárném refrénu, a v podstatě Kipova sólová práce, úchvatná balada „Headed For A Heartbreak“, jež si nepokrytě pohrává s progrockovými postupy, které měly ukázat, kam se kapela v příštích letech chystá.
Ledacos naznačila i úvodní „Madeleine“, která vykazuje o něco větší tvrdost riffů, než byl hairmetalový standard, a coververze „Purple Haze“ od Jimiho Hendrixe, který v době největší glamové exploze nepatřil k nejčastěji citovaným umělcům. K Winger, zejména k hráčské dovednosti Reba Beache, ale padnul dokonale. I přes tyto vlivy je debut Winger albem, které zní jako typická rocková práce konce osmdesátých let, plná velké bombastické produkce. „Když jsme udělali demosnímky, všechno bylo tvrdší,“ přiznal po letech Kip, „jenže pak se do toho pustil Beau Hill a udělal z toho popovější desku. Kvůli tomu album nepatří mezi moje nejoblíbenější.“
I když kapela nebyla s finálním mixem alba plně spokojena, musela uznat, že Hill odvedl záslužnou práci, protože deska vystřelila do žebříčku, a poháněna singlem „Seventeen“ doběhla až na jedenadvacáté místo americké hitparády. To i pro tak ostřílené muzikanty byl velký úspěch, zejména když debut pokořil milionovou hranici prodejnosti. Fotka Winger se objevila na titulních stranách renomovaných magazínů, ať už to byl Hit Parader, Circus Magazine, Metal Hammer či Kerrang!, a mluvilo se o nové senzaci. Následná turné v předprogramu Poison, Cinderelly, Scorpions a Bon Jovi ukázala, že tuhle partu by mohla čekat zářivá budoucnost. Byl konec osmdesátých let, který hnal vítr do plachet kapelám stejného či podobného smýšlení jako Winger.
|
