Všechno začalo v okamžiku, kdy Metallica vypustila do éteru klip k megaslavné baladě „Nothing Else Matters“. V něm je scéna, kde bubeník Lars Ulrich hází šipky do plakátu Kipa Wingera a se škodolibým šklebem je vytahuje zpět. Pro Winger to byl o to více ponižující okamžik, že „Nothing Else Matters“ vystřelila na vrchol žebříčků a klip vysílalo MTV od rána do večera. Scéna nezůstala nepovšimnuta a představovala pro bulvární novináře pořádně silné sousto. Ulrich, na konci osmdesátých let skrze večírky spjat s celou glammetalovou scénu, se neváhal o Winger neomaleně otírat v hudebním tisku. A svět mu naslouchal, protože Metallica s „Černým albem“ dosáhla popularity, o jaké se jí předtím ani nesnilo. Pak tu byla Nirvana s bestsellerem „Nevermind“ a Kurt Cobain na koncertech parodoval někdejší hit Winger „Seventeen“. A přisadila si i MTV, která Winger zatáhla do komiksového pořadu Beavis And Butt-head, a do trička kapely oblékla postavičku Stewarta, ňoumu, z něhož si oba hlavní hrdinové dělají legraci na každém kroku. Pro Winger tohle všechno byla pohroma.
Dehonestující kampaň proti kapele nevydržel klávesista Paul Taylor, který před začátkem natáčení třetí desky oznámil odchod. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že se Taylor po vyčerpávajících turné (před Winger jezdil jako koncertní hráč s Alicem Cooperem) cítí být unaven, ale i tak bylo jasné, že jej mediální tažení proti kapele zasáhlo a na jejím dalším osudu se nechtěl podílet. O rok později se připojil k bývalému zpěvákovi Journey, aby se stal velmi důležitým hráčem jeho kapely, vydávající album „For The Love Of Strange Medicine“. Winger se smrskli na trojici, což se podepsalo na jejich zvuku, protože to byl zejména Taylor, který preferoval přímočařejší a hitovější hudbu, o čemž svědčí hitovka „Miles Away“ z minulé desky „In The Heart Of The Young“. Kapela vyměnila i producenta, protože nebyla příliš spokojena s bombastickým zvukem prvních dvou desek. Místo Beau Hilla přišel Mike Shipley. Přestože pracoval na monstrózní „Hysterii“ Def Leppard, nebyl tolik spjat se scénou osmdesátých let. Winger chtěli udělat pořádný krok vpřed a ukázat, že nejsou jen kapelou několika hairmetalových hitů.
Jenže katastrofám ještě nebyl konec. Ve chvíli, kdy kapela pracovala na třetím albu, nazývaném „Blind Revolution Mad“, vypukl ve studiu požár a část natočených materiálu byla zničena. Začínalo se od znova. Kip v rozhovorech hořekoval nad situací posledních let i nad zničeným materiálem, ale když se řeč stočila na novou desku, hýřil superlativy. Moc dobře věděl proč… Album, přejmenované na „Pull“ (údajně to měla být narážka na terčovou kontroverzi z klipu Metallicy), které vyšlo 18. května 1993, představuje jiné Winger. Tvrdší, progresivnější, méně prvoplánově hitové, ale instrumentálně a vokálně našlápnuté. Trend, který byl znatelný na druhé polovině „In The Heart Of The Young“, je dotažen do suverénního konce. Už se nic neskrývá pod glamové pozlátko, pod hity typu „Miles Away“ či „Can`t Get Enuff“, vše jde přímo k jádru skladby samotné. Zvuk přitvrdil, objevují se vlivy klasického heavy metalu, jisté souvislosti lze vypozorovat i s bezejmennou deskou Mötley Crüe, která se v té době rodila.
Klasicky rocková tvář Winger úplně nezmizela. Je trochu jiná než před třemi lety, ale „Down Incognito“, „No Man`s Land“ či „In My Veins“ si lze představit i na předchozích deskách. Kapela v nich má pozitivní výraz (hlavně v prozářené „Down Incognito“), který je však pro album netypický. Dílo provází alternativnější duch, jenž je znát hned z úvodní „Blind Revolution Mad“, v níž se proplétá akustická kytara mezi ultratvrdými sóly Reba Beache. Takřka neproniknutelnou slupku mají „In For The Kill“, „Like A Ritual“ (s vložený bubenickým sólem Roda Morgensteina) a především nejprogresivnější skladba desky „Junkyard Dog (Tears On Stone)“, mající místy až grungeovou náladu. Winger v ní nakouknou až do světa Dream Theater, což se v jejich tvorbě stane poprvé, ale ne naposledy. Místo se našlo i na balady. Ty jsou tři, ale ani jedna se nepřibližuje duchu, v jakém byla vedena „Miles Away“, ani propracovanější „Headed For A Heartbreak“ z debutu. Všechny tři – „Spell I`m Under“, „The Lucky One“ a závěrečná akustická „Who`s The One – plně reflektují ducha první poloviny devadesátých let, klasické chorálové refrény a bombastickou produkci nahrazuje alternativnější přístup a přírodní, zemitější zvuk. Ten byl na „Pull“ k dobru věci. Ruku v ruce s ním a obrovským kompozičním potenciálem to album dotáhlo na absolutní vrchol tvorby Winger.
Jenže doba byla prazvláštní… Winger nebyli jedinou kapelou z bohaté plejády hvězd osmdesátých let, kteří se na začátku devadesátých let ocitli na uměleckém vrcholu a dokázali přijít s nejlepším albem kariéry, ale po stránce úspěšnosti to bylo zlé. I když je deska kvalitnější než oba předchůdci, jejich prodejních čísel se dosáhnout nepodařilo ani náhodou. Na chvíli „Pull“ nakouklo do první stovky americké hitparády, ale poté následoval tvrdý pád na zem. „Prodali jsme zhruba sto tisíc kusů,“ vyčíslil Kip Winger, „a to bylo obrovské zklamání, protože jsme v desku věřili a o jejích kvalitách jsme byli přesvědčeni. Ale to, co se odehrálo předtím, neslo následky.“ I následující turné, kam s kapelou vyjel nový člen, druhý kytarista John Roth, odstěhovalo Winger z velkých arén do mnohem menších klubových prostorů. To kapela neustála a v době, kdy na jejich koncerty chodívala zhruba stovka fanoušků, ohlásila rozpad.
Zdálo se, že definitivní. Kip Winger spojil síly s bývalým kytaristou Danger Danger Andym Timmonsem a natočil velmi dobré, softrockové sólové album „This Conversation Seems Like A Dream“ (1997), které se slzami v očích věnoval své manželce Beatrice, jež nedlouho před vydáním zemřela při autonehodě. Na sólovou kariéru navázal o čtyři roky později s progresivnějším počinem „Songs From The Ocean Floor“, na němž se začala objevovat jeho vášeň pro vážnou hudbu. Bubeník Rod Morgenstein začal koketovat s členy Dream Theater a King`s X v rozličných progresivních projektech a kytarista Reb Beach vnikl do sestavy Dokken jako nástupce George Lynche. S Donem Dokkenem a jeho partou odehrál pouze jednu sezónu a natočil jediné album „Erase The Slate“, aby pak definitivně spojil svůj osud s Davidem Coverdalem, když se stal pevnou součástí reaktivovaných Whitesnake. Nic se nezdálo být vzdálenější jako společná budoucnost pod značkou Winger.
|
