Pubertální holčičky, které se ztotožňovaly se „Seventeen“ a milovaly „Miles Away“, dávno měly jiné starosti a na Winger po těch letech zapomněly. Nepadlo jim do noty tvrdé album „Pull“, ovšem kapelu začali objevovat noví příznivci, kteří se dosud vysmívali jejím hitům, ovšem po „Pull“ museli uznat, že Winger je jiná kapela, než jak ji kdysi ukazovalo MTV. Takových fanoušků bylo sice nepoměrně méně, ale začali se řadit ke skalním příznivcům a během let z Winger udělali takřka kultovní záležitost. Jenže kapela byla na přelomu tisíciletí nečinná. Kip Winger se věnoval sólové kariéře, které se ukázala být experimentálnější než poslední deska kapely a neváhal zabrousit do vod psychedelie, hard rocku, popu, alternativy a symfonie. Jeho sólová alba jsou záležitostí pro fajnšmekry a hloubavé posluchače zajímavé, ale velmi nepřístupné hudby. Reb Beach se věnoval hudbě mnohem více komerční, nejprve v řadách Dokken, posléze ve Whitesnake, kde se stal dlouholetou pravou rukou Davida Coverdalea a při četných rozhovorech se nestavěl k možnému comebacku Winger nijak žhavě.
Leč, stalo se… V roce 2001 se firma Atlantic rozhodla vydat výběrové album „The Very Best Of Winger“ a při té příležitosti se staří spoluhráči znovu sešli, aby pro zmíněnou kolekci natočili novou skladbu „On The Inside“. V barvách kapely se objevili kromě Wingera, Beache a Morgensteina i někdejší klávesista Paul Taylor a druhý kytarista John Roth, jenž Winger posílil při turné k albu „Pull“. Vše mělo být jednorázovou záležitostí, i když vydání výběrovky doprovodilo úspěšné americké turné po boku Poison. S koncertem měl přijít opětovný konec Winger, Kip i Reb Beach začali vystupovat společně s frontmanem alternativních hrdinů King`s X Dougem Pinnickem, bubeníkem Night Ranger Kellym Keagym a klávesistou Whitesnake Timothym Drurym pod hlavičkou The Mob. V roce 2003 jim vyšlo bezejmenné album, které však zůstalo mimo zájem posluchačů.
„Jednou jsem se probudil a v hlavě mi hrálo nové album Winger,“ popisoval comeback Kip, „bylo tedy zapotřebí s tím něco udělat. Tak jednoduché to bylo.“ Vlna nevraživosti vůči kapele dávno opadla, zapomnělo se na ní, a v době, kdy se řada kapel osmdesátých let dávala znovu dohromady, přišel čas i na Winger. Chyběl znovu klávesista Paul Taylor, jenž nesdílel přílišné nadšení nad novým, ještě tvrdším, alternativnějším a progresivnějším materiálem než na „Pull“. Jeho místo zaujal turecký multiinstrumentalista Cenk Eroğlu, který do Winger přinesl větší experimentální závan. Ten je na desce „IV“ znát, i když typická tvář kapely zůstává rozpoznatelná. Pokračuje se v trendu nastoleném na „Pull“, už jsou definitivně přetrhané vazby na první dvě alba. Deska zní docela nepřístupně, využívá tvrdých metalových riffů a řady progresivních postupů, v jejichž používání jde kapela dál než na „Pull“. Proto „IV“ zní jako logické pokračování alba z roku 1993.
Že se nebude jednat o návrat k prvním dvěma deskám je jasné od úvodní, až nečekaně tvrdé „Right Up Ahead“, v níž i přes pozvolný úvod vybuchují progmetalové nálože, což je okamžik, při němž kapela vyloží na stůl skoro všechny karty, s nimiž bude následujících padesát minut hrát. Mísí se zde dramatičnost s tvrdými kytarami, rychlejší tempa s až sabbathovsky valivými, a jistá dávka hitovosti s alternativnějším přístupem. Ve všech ohledech jsou Winger přesvědčiví, i když jim chybí moment překvapení jako na „Pull“ a výrazná nablýskanost a produkční bombastičnost jako na prvních dvou deskách. Přesto je „IV“ velmi dobrá, dalo by se říct až vynikající deska. Její poslech vyžaduje pořádnou dávku soustředění, jelikož se jedná o nejméně přístupnou nahrávku v historii Winger. Kapela nezapomněla na pestrost, přestože album je vedené v dosti temném duchu, čemuž odpovídá i textová složka, v níž se Kip věnuje válečným útrapám a strádání vojáků při různých konfliktech a misích. Nabízí se spojitost s „Miles Away“, hymnou opuštěných manželek amerických vojáků při válce v Perském zálivu, ale ta je spíše tušená než čistě hudební. Svět se za šestnáct změnil a s ním i Winger.
Kapela občas ukáže přívětivější a přístupnější tvář jako v baladické „Blue Suede Shoes“ nebo hardrockovějšch kompozicích „Four Leaf Clover“ a „Your Great Escape“, ale těžiště leží v metalovějších věcech, ve svižnějších „Livin` Just To Die“ a „Short Flight To Mexico“ nebo silně progresivních kusech „M-16´“ či „Generica“ připomínající řádně rozjetý studiový jam session. Nad veškerým materiálem ční monstrózní balada „On A Day Like Today“ jako jeden z nejlepších okamžiků, s nimiž kdy Winger přišli. Nepostrádá tajemnou, takřka až vesmírnou atmosféru (což je dané aranžerským vkladem Cenka Eroğlu a jeho rozličnými klávesovými zvuky), ani řádnou porci hitovosti. Kipovi se za pomoci Reba Beache a jeho tehdejší manželky Pauly podařilo napsat skutečně strhující melodie. „On A Day Like Today“ prosvětluje nepříliš prodyšnou atmosféru alba a v srdci desky působí jako pečlivě vybroušený diamant.
I když „IV“ nedosáhla kvalit „Pull“ ani „In The Heart Of The Young“, nedá se o nímluvit jako o slabé položce v diskografii kapely. Nejtvrdší, nejprogresivnější, nejtemnější ano, ale určitě ne špatné. Comeback se podařil a fanoušci, kteří Winger zbyli, byli potěšeni. Kapela vyloženě nezklamala nikdy. Když pomineme prodlužující se intervaly mezi jednotlivými alby, mohou být Winger považováni za živou kapelu, která snad dokončuje i nové album. Co na tom, že vlasy už prořídly, zešedivěly a obličej pokrývá nejedna vráska. O tom tahle parta, i když to v začátcích kariéry tak nevypadalo, nikdy nebyla. Dost možná jsou Winger jednou z nejoriginálnějších a nejlepších kapel, jaká z glam metalového třesku vzešla….
|
