Možná se to zdá neuvěřitelné, ale Olympic funguje už šedesát let, což je stejně dlouho jako jejich někdejší idolové The Rolling Stones. I Petr Janda, lídr a nejvýraznější postava celé historie kapely, letos slaví osmdesátiny a proto nebude od věci podívat se na kariéru Olympicu, se všemi vrcholy, pády a zvraty. Od okamžiků plných mladického nadšení, přes časy tuhé husákovské normalizace, zlatá osmdesátá léta, až po klidnou současnost, kdy kapela je právem brána jako největší tuzemská rocková legenda a hraje vlastně tak pro radost. Od okamžiku, kdy se začala formovat první tvář kapely, se časy změnily k nepoznání. Na pražském hradě seděl Antonín Novotný, nad Prahou čněl monumentální Stalinův pomník a o žádné tuzemské rockové hudbě nemohla být řeč. Šedesátá léta se nesla ve znamení uvolňování tuhých poměrů předchozí dekády a i přes nevoli tehdejší vládnoucí garnitury do Československa začaly pronikat vlivy zejména z britských ostrovů, kde debutovou desku vydali The Beatles a pomalu se rozjížděla obrovská mánie, která zachvátila celý svět. Bylo by bláhové domnívat se, že sovětský blok bude stát mimo, i když podmínky pro vznik podobného uskupení zde byly ztížené.
Pokud chceme vyprávět příběh Olympicu, musíme se vypravit na začátek šedesátých let do pražského Divadla Semafor, kde vznikla kapela, říkající si Karkulka, tedy Karlínský kulturní kabaret. Působila jako typická hudební formace té doby a doprovázela semaforské zpěváky Josefa Laufera, Yvonne Přenosilovou, Pavla Bobka, Naďu Urbánkovou nebo Mikiho Volka. Repertoár byl čistě kabaretní a o rockové hudbě se mluvit nedalo. Vše přicházelo postupně. Nejprve si Karkulka na popud prvního manažera Josefa Smetáka změnila název na Olympic podle klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze a začala se na pódiu Semaforu prosazovat v pořadu „Ondráš podotýká“. Zatím to bylo nesmělé, Olympic doplňoval scénky jiných účinkujících či promítání diapozitivů, ale prvotní hudební tvář se začala formovat. Brzy přerostla formát Semaforu a Olympic se osamostatnil prvními koncerty po celém Československu, ale i účastí na singlu Karla Gotta „Adresát neznámý“, na němž je hudba připsána Tanečnímu orchestru Československého rozhlasu, ve skutečnosti ji hraje Olympic. Přestože na následných koncertech stáli v čele hostující zpěváci, spojení se Semaforem, začíná se rýsovat první klasická sestava kapely. Kytary obstarává Petr Janda a Jiří Laurent, baskytaru Pavel Chrastina, klávesy Miroslav Berka, saxofon Miloslav Růžek a za bicími seděl František Ringo Čech. To už nebylo daleko k velkému třesku, který přišel v roce 1965.
Beatlemánie byla v plném rozpuku a zasáhla i Olympic, do té doby hrající klasické rock n`rollové standartd a estrádní písně. Jenže muzikanti toužili po něčem jiném. „Chtěli jsme hrát jako Beatles, tak jsme vyhodili zpěváky a vlastně jsme ani nepřemýšleli, kdo se postaví za mikrofon. Já jen věděl, že už nechci šmrdlat osminky a nevědět, jaký rokenrol se vlastně hraje,“ řekl k úplným začátkům Petr Janda, jemuž na bedra připadla role zpěváka, ač se jí zpočátku bránil a v kapele ještě pár měsíců setrvával Miki Volek. Ten se rozhodl pro odchod, aby se připojil k formaci Old Stars, čímž z repertoáru Olympicu částečně zmizel i rokenrolový prvek. Cesta k beatlesovsky pojaté hudbě byla otevřena. Ještě předtím muselo dojít k drobné korektuře v sestavě, odešel saxofonista Růžek i kytarista Jiří Laurent, jehož nahradil Ladislav Klein, který se zbytkem kapely sdílel vášeň pro novou britskou vlnu a za bicími nevydržel ani František Ringo Čech, kterému bylo povoleno s Černým divadlem odjet na rok do Spojených států, proto na scénu přišel Jan Antonín Pacák. Klasická sestava kapely byla na světě.
Přestože Olympic ještě s Karlem Gottem natočili hit „Trezor“, začaly se prosazovat původní skladby, zejména „Snad jsem to zavinil já“, demonstrující novou tvář, která byla plně v souladu s tím, co se odehrávalo ve světě. Fanoušci se hrnuli a v druhé polovině šedesátých let nebylo v Československu větší a úspěšnější nové kapely než Olympic a jejich souputníci The Matadors. Logicky přišla nabídka na vydání prvního dlouhohrajícího alba. V průběhu jara roku 1967 kapela natořila ve studiu v Dejvicích šestnáct skladeb, z nich se jich dvanáctka dostala na album, které dostalo pojmenování „Želva“. Bylo rozhodnuto, že na albu, pořízeném za neuvěřitelných pět dní, bude pouze autorský materiál, plně se osvědčil skladatelský tandem Petr Janda / Pavel Chrastina, čímž byly nemilosrdně škrtnuty všechny převzaté skladby, mapující rokenrolovou minulost. To by jen narušovalo styl „Želvy“, která není klasickým rokenrolovým albem, je plná jednoduchých, ač muzikantsky velice dobře zvládnutých skladeb, v nichž se odráží vliv prvního období The Beatles.
Největší spojnicí s minulostí je skladba „Nebezpečná postava“, sahající do roku 1965, jež v sobě má zbytky rokenrolového ducha. Je jednou ze dvou připomínek spolupráce s Františkem Ringo Čechem, z jehož autorské dílny pochází textová složka, druhou je poněkud méně zábavná „Nikdo neotvírá“. „Nebezpečná postava“ je jednou z nejvýraznějších věcí a doplňuje trojici největších hitů desky. Těmi je titulní „Želva“, která se, i díky výrazné foukací harmonice Miroslava Berky stala klasikou a asi nejvíce dokumentovala ovlivnění melodickými postupy The Beatles, a baladická „Snad jsem to zavinil já“, útočící zejména na city náctiletých fanynek. Těmto dvěma věcem šlape zdárně na paty poněkud rozvernější „Dědečkův duch“, jenž největší sílu získal při koncertních představeních, na nichž byl velice žádanou položkou. Své místo mají i zdánlivě méně výrazné skladby „Dám zejtra zas flám“ nebo „Modravé mámení“, zapadající (bez hitových ambicí „Želvy“ a „Snad jsem to zavinil já“) do přesných formulek tehdejšího rocku. Nejen tuzemského, ale i celosvětového.
Takových skladeb je na albu převaha, ovšem dojde i na překvapivější místa, v nichž se Olympic, snad pod vlivem beatlesovského „Seržanta Pepře“ či stonesovského počinu „Their Satanic Majesties Request“, nechává ovlivňovat psychedeličtějším a mnohem více vrstveným zvukem. Zdánlivá jednoduchost největších hitů ustupuje do pozadí ve skladbě „Vzpomínka plíživá“, jejímuž zvuku dominují až barokně laděné klávesy po vzoru amerických The Doors, a zejména v závěrečné „Psychiatrický prášek“, stavící na hippie vícehlasech Jandy a Chrastiny v první polovině skladby, nepokrytě se halící do psychedelického obalu a působící spíše jako improvizace či studiový jam session, v němž do lehce kakofonních zvuků vstupují nečekané mezihry v podobě Pacákova vkladu na zobcovou flétnu, či kytarové preludie ruské národní písně „Kaťuša“. Dnes to může působit poněkud přežitě, ale ve své době měly podobné experimenty a úlety své kouzlo.
„Želva“ vyšla v pohnutých událostech Pražského jara a nebývalého otevření kultury. Po kapele byl obrovský hlad, což vydavatelství Supraphon hrubě podcenilo, protože album nechalo vydat pouze v pětitisícovém nákladu. „Papaláši vůbec netušili, jak je Olympic slavnej, po albu se jen zaprášilo,“ řekl Petr Janda s tím, že pouze na původní pětitisícovce byl k vidění klasický obal. „Supraphon chtěl využít svého výtvarníka a my jsme zase tlačili želvičku od Pacáka. Jim se nelíbila, ale přesto na albu původně vyšla,“ vzpomínal Janda. Album bylo nutné rychle dolisovat, mnohem většímu dodatečnému nákladu se už dostalo jiného obalu. To však nesnižuje historickou úlohu, „Želva“ se stala první československou rockovou deskou. Z tohoto pohledu by si zasloužila absolutní hodnocení, ovšem s vědomím, že řada skladeb během více než padesáti let mírně zestárla a neobsahovala v celosvětovém rockovém měřítku nijak revoluční materiál, je třeba jít níž. Přesto má „Želva“ místo v historii pevně dané.
|
