V létě 1968 v Československu panovaly nebývale uvolněné poměry. Cenzura zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, kultura zažívala nebývalou obrodu, ke slovu se dostávali i alternativní umělci a byla i možnost vycestovat do západních zemí. Toho Olympic plně využil a kapela odjela na společnou dovolenou do Francie. Tam ji zastihla zpráva, že v noci z 20. na 21. srpna vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. „Nejdřív jsme se dohodli, že si prodloužíme výjezdní doložku,“ vzpomíná frontman kapely Petr Janda, „a pak jsme odjeli do Paříže, kde jsme začali hrát koncerty.“ Nebylo to nic světoborného a kapela si stěží vydělala na živobytí. V Československu měla roztočenou druhou desku „Pták Rosomák“, ale padala slova o emigraci. Nastával i rozkol mezi basistou a textařem Pavlem Chrastinou a zbytkem muzikantů, proto se nakonec jevil nejrozumnější návrat zpět do vlasti, který se uskutečnil krátce před Vánocemi 1968. I když se Olympic do Francie ještě na skok následující rok vrátil a z tohoto výletu vyšlo i EP „The Five Travellers“, hlavní díl práce tkvěl v Praze, protože bylo třeba dokončit „Ptáka Rosomáka“. Druhou desku, která měla podtrhnout výsadní postavení Olympicu na tuzemské scéně.
Chrastina byl stále ještě členem kapely, ovšem jeho postavení bylo stále více ošemetnější. „Přišlo nám, jako kdyby se nad námi povyšoval. Studoval FAMU a dával najevo, že je víc než my,“ podotkl Janda. Na druhou desku Chrastina přispěl nejen basovou hrou, ale i texty, které se pro Olympic staly charakteristické. Basista si s nimi pohrál víc, čímž se ztratila jistá naivita ze „Želvy“, i když i na „Ptákovi Rosomákovi“ byla lyrická (stejně jako hudební) složka poplatná době vzniku. To však vyčítat dost dobře nelze, přestože některé věci mohou vyvolat pobavený úsměv na tváři. K těm patří až dadaisticky pojatá „Kamenožrout zelený“, kterou Chrastina sám nazpíval. Hudebně to není nejvýraznější položka na desce, ale neodmyslitelné místo na ní má, i když je hodně cítit spojitost s debutovou „Želvou“, přestože celkově je „Pták Rosomák“ z trochu jiného těsta. Odvážnějšího, experimentálnějšího a mnohem více psychedelického.
I když se nejznámější stala dvojice klasických skladeb „Krásná neznámá“ a titulní „Pták Rosomák“ (ten vyšel i na „The Five Travellers“ pod názvem „I`m Stupid“), které reprezentují typickou tvář Olympicu známou ze „Želvy“, ale nevypovídají mnoho o tom, jaká je deska ve skutečnosti. Jestliže se na debutu objevovaly složitější momenty, nasáklé atmosférou beatlesovského alba „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“, zde jsou na řadě míst tyto prvky stěžejní a určující. Bylo proto velice odvážné po úvodním největším hitu desky „Krásná neznámá“ nasadit tak odlišnou „Ikarus blues“. Naplno se v ní ukazuje experimentální tvář Olympicu, která je na hony vzdálená semaforským legráckám a jednoduchým poprockovým popěvkům doby. Vše korunuje využití indického sitáru (znovu vliv The Beatles a zejména George Harrisona), který obstaral Chrastinův textařský nástupce Zdeněk Rytíř. „Ikarus blues“ jde co se týče experimentů a koketérie s psychedeličnem nejdále, ale není v tomto směru na „Ptákovi Rosomákovi“ ojedinělá.
Mezi uvolněnějšími skladbami „Svatojánský happening“ (dechovka na konci je opravdu velký úlet), Pacákovy „Everybody“ nebo dvojice „Čekám na zázrak“ a „Z bílé černou“, vedených v jednodušší písničkové formě předchozích let, jsou zde věci z jiného těsta. Kromě „Ikarus blues“, kterou nazpíval kytarista Ladislav Klein, je tu až sžíravě temná a depresivně laděná „Pohřeb své vlastní duše“, éterická „Báječné místo“ či trochu neklidná „O půlnoci“, v níž kytara a klavír Miroslava Berky jsou spolu v až hypnotické symbióze, připomínající podobně laděné chvilky The Doors. K tomu Olympicu chybí obrovské charisma Jima Morrisona, ale ovlivnění jeho tvorbou citelné je. To dělá z „Ptáka Rosomáka“ trochu nesourodé album, jsou stále ještě cítit odkazy na minulé album a dobu i před jeho vydáním, ale také touha posunout Olympic více sofistikovaným a uměleckým směrem. To se ukázalo jako cesta do slepé uličky, protože jak končila šedesátá léta, tak s nimi odcházela i obliba dobové psychedelie.
„Pták Rosomák“ nemůže plnit stejnou historickou úlohu jako „Želva“, ovšem v prvotním vývoji Olympicu je důležitým počinem. Nevygeneroval jako debut zásadní hity, které by v repertoáru kapely s jistotou přežily do dnešních dnů, jeho síla spočívá spíše v experimentálnějších věcech, které ukázaly, že Olympic musí brát vážně i náročnější posluchači, kteří nad „Dej mi víc své lásky“ nebo „Želvou“ ohrnovali nos. Deska vyšla ve zmatené době, v Československu probíhaly další politické a společenské změny a ještě doznívaly jak ozvěny Pražského jara, tak dunění tanků po Václavském náměstí, ale ani v této rozjařené atmosféře nezapadla, i když si ji pořídilo méně lidí než „Želvu“. Pozice Olympicu byla pevná, a přestože kapela soukromě vyjadřovala znepokojení nad poměry, dostala se tak daleko, že byla i vrchními papaláši zařazena do oficiální české kultury. Popularita se nedala přehlížet, ale jisté přistřihnutí křidýlek se chystalo.
V době, kdy „Pták Rosomák“ vyšel, začala se sypat klasická sestava. Vyvrcholily problémy s Pavlem Chrastinou a ve chvíli, kdy došlo na zákulisní výměnu názorů s Ladislavem Kleinem, bylo nutné situaci řešit. „Pavlovi jsme napsali doporučený dopis, v němž jsme mu oznámili výpověď z kapely,“ popisoval situaci Janda. „Měl mu přijít až po konci koncertní šňůry, ale v Blansku došlo k výbuchu mezi Pavlem a Láďou. Když Chrastina Kleinovi začal vyčítat, že umí na kytaru hovno, Láďa to nevydržel a Pavlovi všechno vyklopil. On teatrálně zvedl ruce a prohlásil: Petře, ptám se tě jako kapelníka, co je na tom pravdy.“ Já se snažil trochu mlžit, ale Pavel trval na okamžité odpovědi. Přiznal jsem barvu. Pak jsme se domluvili, že odehrajeme ještě pár koncertů a on odejde. Uvědomili jsme si ale, že nemáme náhradu.“ V dubnu 1969 definitivně skončila klasická a nejslavnější sestava Olympicu…
|
