Jít na koncert Iron Maiden je vždy svátek. Kvůli Covidu se vytvořila dlouhá, na den přesně čtyřletá mezera mezi aktuálním a předchozím vystoupením kapely v Letňanech 20.6.2018. Plochu letiště vystřídal stadion v Edenu (pro IM již počtvrté využitý), což v nejednom fanouškovi vzbuzovalo obavy, jaký bude zvuk. Čtvrt hodiny před šestou se na pódiu objevila německá gothic metalová skupina Lord Of The Lost. Plocha stání i tribuny se plnily jen pozvolna, a tak první předskokan nehrál pro tolik lidí. Celá pětice měla výrazný make-up a správně gotické oblečení. Od prvních tonů potěšil velice dobrý zvuk a především zpěv Chrise Harmse, jeho gotický baryton zněl jistě a čistě, jeho projev se dařilo zpestřovat screamem. Lord Of The Lost vybrali spíše skladby ve středním tempu a sázeli na hitovost refrénů. Neměli příliš času, ale dle reakce diváků si dokázali rychle získat jejich přízeň. Skladeb nezaznělo mnoho a nejvíce upoutaly „Loreley", či „On This Rock I Will Build My Church“. Pokud by Lord Of The Lost hráli delší koncert, chtělo by to větší pestrost.
Druhou předkapelou byli známí rockeři z Austrálie Airbourne. Dlouhá léta mají pověst nástupců AC/DC, neboť jejich hudba i projev zcela jasně na tyto velikány hard rocku odkazují. Tou dobou se již stadion pořádně zaplnil. Čtveřice představila v Edenu ryzí rockovou show, která se dá popsat jako naprosto profesionální a živelná. Svižné přímočaré rockové pecky a pořádná energie z kapely sršely široko daleko. Zpěvák a kytarista Joel O´Keeffe se nezdráhal s kytarou vyrazit do hloubi sektoru na stání před pódiem a nechával se unášet napříč sektorem, přitom zvládal hrát. Kapela přinesla na stadion dobrou náladu.
Téměř plný (nějaká volná místa se na tribunách nalézt dala) Sinobo Stadium se těšil na Iron Maiden. Britská heavy metalová legenda chvilku po osmé spustila svou show. Ta byla trochu zvláštní, protože se mělo jednat o pokračování Legacy Of The Beast tour. Jenže to se psal rok 2020 a Maideni od té doby stihli vydat řadovku "Senjutsu". Vyvstala otázka - hrát "původně" zamýšlenou show nebo udělat turné k nové desce? Kapela to vyřešila napůl. Představila hybridní koncert - první tři skladby patřily songům z nové desky a také nové scéně, situované jako japonská vesnice. Představil se i Eddie v podobě samuraje z obalu posledního alba. Už začátek koncertu jasně řekl, že ti, co se báli zvuku, si mohou oddechnout. Vše bylo slyšet skvěle. Nedokážu říct, zda to bylo v Letňanech lepší, nicméně rozhodně byl tohle nejlépe nazvučený koncert v Edenu. Druhá věc, která ihned nadchla, byl zpěv Bruce Dickinsona. Tenhle chlapík nepřestane nikdy udivovat. V třiašedesáti a po rakovině jazyku zpívat tak dokonale, to je neuvěřitelné - skvělé výšky, emotivní pasáže, vypravěčský um, hlas ve skvělé formě. Nikdy mě naživo Bruce nezklamal, ale nyní to byl jeden z jeho nejlepších výkonů.
Po úvodní trojici novinek se scéna koncertu změnila a přetvořila do podoby, kterou mohli čeští fanoušci vidět při poslední zastávce kapely v rámci Legacy Of The Beast tour. Pokud má každá skladba nádherně udělanou scénu a je připravena tak mistrovsky jako v případě Iron Maiden - tak se to prostě neokouká. A úplně stejné to nebylo. Oproti Letňanům přibyla oblíbená „Blood Brothers" a pořadí skladeb bylo kompletně přeházené, například „The Clansman" přišla na řadu až jako přídavek a jako úplná tečka představení byla zcela netradičně, zvolena „Aces High", jež minulý koncert začínala. Nechyběly pyrotechnické efekty, Bruce hrající si na Tilla Lindemanna s plamenomety ve „Flight Of Icarus" (tohle si Bruce pokaždé skutečně užívá a blbne jak kluk), měnící se pozadí scény a především Eddie v několika inkarnacích (není to přehnané, takže nová samurajská podoba, klasická jako voják při „The Trooper", nebo obří démonická postava, vylézající zpoza pódia při „Iron Maiden", byly tak akorát).
Kapela hrála hitovku za hitovkou, a samozřejmě by klidně mohla všechny skladby vyměnit za jiné a stejně by měla co nabídnout, hitů mají Maideni na rozdávání. Díky silnému playlistu necelé dvě hodiny utekly jako voda, takhle má vypadat povedený koncert. Bruce neměl moc proslovů k publiku, ale přesto komunikoval intenzivně a dokázal, že je jedním z nejlepších frontmanů historie. Absolutorium si zaslouží ale celá kapela. Kytarové trio se činilo, Steve Harris ukazoval své hráčské mistrovství (jeho baskytara byla krásně slyšet) a hrdinou koncertu byl Nicko McBrain. V sedmdesáti takhle přesně bubnovat? Úžasný výkon, u něhož nezapomněl ukázat i něco ze svého obvyklého šoumenství.
Iron Maiden jsou jen jedni. Kapela má ohromné kouzlo a naživo je to stále bestie. I přes pokročilý věk jsou plni energie. I kdyby jezdili s tím stejným programem, šel bych znovu a znovu. Byl to krásný koncert.
Playlist: Senjutsu, Stratego, The Writing on the Wall, Revelations, Blood Brothers, Sign of the Cross, Flight of Icarus, Fear of the Dark, Hallowed Be Thy Name, The Number of the Beast, Iron Maiden /
The Trooper, The Clansman, Run to the Hills / Aces High
|
