Jan Stenfors, svého času říkající si Nasty Suicide, byl kdysi velmi důležitou součástí finské kultovní legendy Hanoi Rocks, přestože stál trochu ve stínu ústřední dvojice Michael Monroe a Andy McCoy, i on se zásadní měrou podílel na neopakovatelném zvuku této party. Ze scény v podstatě zmizel s jejím rozpadem po nešťastné smrti bubeníka Razzleho v době, kdy Hanoi Rocks stáli před světovým průlomem. Co na tom, že se v dalších letech účastnil projektů The Cherry Bombz a Cheap And Nasty, nebo se podílel i na některých albech Michaela Monroea (včetně punkové přehlídky Demolition 23), význam jeho dalšího konání nedosáhl věhlasu Hanoi Rocks. Měl v zásobě velmi dobré počiny, mezi které lze zařadit i jeho sólovku „Vinegar Blood“, kterou vydal v roce 1997 pod občanským jménem. Jenže tento pětadvacet let starý počin pro něho znamenal stopku. Stenfors svět hudby opustil nadobro a začal se věnovat farmaceutickému průmyslu, v němž se ve Finsku stal uznávaným odborníkem. Jenže hudební srdce nelze umlčet.
I když se Stenfors v minulých letech objevil po boku Michaela Monroea na jeho sólových koncertech, kde dokázal, že kytaru má stále ještě v paži, je jeho plnohodnotný comeback překvapivý. Nedalo se čekat, že by se Stenfors pustil do něčeho seriózního. Ale je tu nová kapela, nesoucí jeho příjmení, která v sobě neukrývá pouze legendárního kytaristu, ale i řadu členů jeho rozvětvené rodiny. První společný počin „Family Album“ lze brát především jako startovní výstřel nové kapely než jako sólový návrat. jak některá média prezentují. Deska nemá se starým světem Hanoi Rocks příliš mnoho společného. Je tu samozřejmě skvělá Janova kytara, která se konečně stala sólovým nástrojem (u Hanoi Rocks tuto úlohu zastával především Andy McCoy), ovšem směr, kterým se „Family Album“ vydává, je jiný. Nemá v sobě charakteristický punkový akcent, ani pověstnou noční, skoro až vampýrskou atmosféru, přesvědčit dokáže něčím jiným…
Smíchejte silného ducha The Rolling Stones, písničkářský rukopis Toma Pettyho, drobky z dávné hostiny Hanoi Rocks, vlivy blues a country, a máte „Family Album“ jako na dlani. Deska zní nekomplikovaně, starosvětsky a je z ní cítit velká radost ze společného hraní. Dokáže strhnout jak nadšením, tak i chytře zaranžovanými skladbami. Nikam se nespěchá, netlačí se na pilu, vše je hrané s rozmyslem a láskou ke společným hudebním kořenům, zejména z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Úvodní „XStopia“ nepředstavuje natlakovaný otvírák, ale spíše lákavý pohled do minulosti. Stenfors ji vnímá jinak než bývalí kolegové Monroe a McCoy a předkládá mnohem větší retro. Není tak hitový, spíše jde stylem, jakým sólová alba tvořil bývalý kytarista Guns N`Roses Izzy Stradlin. Je znát silný cit pro skladbu, nekomplikované aranže i produkci, detailní práci s kompozicí, i energie, která se projevuje zejména v úvodu alba při skladbách „XStopia“ a „Friends“, v níž svět Hanoi Rocks rezonuje nejsilnějším možným způsobem.
Postupem se deska stává hloubavější, „Golden Ball“, „Something More“ a skvělá balada „Then It`s Gone” zamíří především do bluesovějších vod, v nichž je kladen důraz na výrazný groove a vzletná kytarová sóla. Ve stejném duchu, i když ještě s větší úklonou k hudební historii, kapela představuje „Boilling My Eggs“, závěrečnou instrumentálku „Syrenen“, i rozjařený rock n`rollový jam „Chemo Brain“, v němž se poohlíží po tvorbě Chucka Berryho či B.B. Kinga, ovšem bez toho, aby bylo možné mluvit o opisování originálu. Když už Stenforsovi chtějí udělat coververzi, tak si pro ni prostě sáhnou. To se na albu děje dvakrát. Adaptace Cashovy „Folsom Prison Blues“ dopadla takřka na výbornou, když jí kapela dala trochu více drzého ksichtu a rockové údernosti, čímž skladba dostala svižnější ráz. I druhá z předělávek, skoro sto let starý jazzový šraml „Sweet Sue“ (prosycený vlivy country), své opodstatnění má, i když se jedná o největší krok stranou. Ve výsledku nepůsobí nijak rušivě a zapadá do spíše nostalgického konceptu desky.
Stenforsův návrat na hudební kolbiště je možná stylově trochu jiný, než by se čekalo, přesto je velice sympatický. Ať kvůli tomu, že se místy objevuje jeho silný písničkářský talent (album neskládal sám, ale za pomoci spoluhráčů), tak i proto, že „Family Album“ je velmi upřímná nahrávka. Dokáže zaujmout fanoušky jak Stenforsovy hudební minulosti, tak i staromilce, libující si v hudbě šedesátých let, transportované do současnosti. Doufejme, že se (vzhledem ke Stenforsově léčené rakovině prostaty) dočkáme ještě dalšího pokračování. Marné by to nebylo…
|
