Basista Jan Hauser padl za oběť zákulisní machinaci, když si kapela na bubenický post po Janu Antonínu Pacákovi vybrala Petra Hejduka, bývalého člena kapely Golden Kids, která se rozpadla poté, co zpěvačka Marta Kubišová dostala zákaz za politickou činnost po roce 1968. Hejduk přišel s nápadem, že by basový post mohl zastat jeho kamarád Jiří Korn, někdejší člen velice dobré rockové kapely Rebels. Janda byl zpočátku nápadem nadšen, protože Korn byl hvězda, když se proslavil zejména albem Rebels „Šípková Růženka“, které se na konci šedesátých let stalo jedním ze základů české tvrdé hudby. Ovšem Rebels opustil už v roce 1968 a od té doby už neměl s rockovou hudbou mnoho společného. To Jandovi jaksi uniklo, přestože Korn se prezentoval popovou skladbou „Yvetta“, s níž si získal velkou přízeň široké veřejnosti. Nástupem Korna a Hejduka tak začíná velice prapodivná etapa Olympicu, kdy se kapela až příliš vzdálila svým kořenům a na čas se zařadila mezi estrádní vystupující. Janda ztrácel ve své kapele pevnou půdu pod nohama…
„Korn s Hejdukem si dělali ty své popiny. Korn dokonce při koncertech zpíval polskou lidovou skladbu „Dzievczina“, říkal básničky a vykládal vtípky ale i my jsme zakomponovali také pásmo mluveného slova, kdy ty debilní legrácky měl na starosti Berka,“ popsal se skřípěním zubů začátek sedmdesátých let jeho kapelník. Z Olympicu tehdy zmizel i Jandův velký parťák z kytarové sekce, Ladislav Klein. „Rozchod s Láďou jsem nesl těžce, ale museli jsme si přiznat, že jako kytarista už prostě nestíhá,“ uvedl Janda. „Snažil se, dokonce začal hrát i na flétnu, ale nebylo to nic platné, prostě jsme se s ním museli rozejít.“ Klein se posléze stal klávesistou kapely Petra Nováka George And The Beatovens, aby v době Sametové revoluce svět hudby opustil nadobro a začal působit jako funkcionář Českého tenisového svazu a trenér své dcery, tenisové reprezentantky Sandry Kleinové. Olympic se s Kleinovým vynuceným odchodem scvrkl na čtveřici a dokonce to vypadalo, že hlavní slovo v kapele převezmou novicové Hejduk s Kornem. Jejich vlivem je totiž zcela prosycena deska „4“ z roku 1974, která se stala pravděpodobně největším přešlapem v dějinách Olympicu.
I když se příliš vzdálila původní idee ze šedesátých let a Janda za ni byl od starých fanoušků doslova pranýřován, nelze na ní nahlížet až tak úplně kriticky, protože pár dobrých míst obsahuje. Jedná se skutečně jen o drobky, o fragmenty, či v nejlepším případě části skladeb, zajímavá místa se zde však dají najít. Paradoxně nejlepší a nejvíce rocková věc je skladba „Únos“, politicky angažovaná skladba popisující únos letadla do Západního Německa (stejnou událostí byla inspirována i epizoda „Mimikry“ ze seriálu 30 případů majora Zemana), ve které hlavní pěvecký part převzal Korn, který odvedl skutečně precizní práci. I když se Olympic kvůli Rytířově textu dnes k „Únosu“ už příliš nehlásí, nikdy nemůže popřít, že díky němu je „4“ poslouchatelné album. Se zbytkem skladeb to tak slavné není. A nejde to svalovat jen na Korna s Hejdukem, protože nepřesvědčivě vyznívají i skladby, pod kterými je jako autor podepsán Janda. I on se nacházel v jakési skladatelské křeči, lehkost, která byla cítit ze „Želvy“ a „Ptáka Rosomáka“, jakoby se ztratila v nenávratnu.
Pokud bychom hledali ještě nějaké dobré skladby, či alespoň nápady, narazíme na Hejdukovu „Konec konců“ a Jandovy „Harém“ a „Vůně benzinu“, ovšem ani jedna z nich nedokáže splnit parametry skutečně dobré věci. Je zarážející, že kapela tenkrát jako singl vydala výtečnou skladbu „Slzy tvý mámy“, kterou na album neumístila, přestože je jasné, že spolu s „Únosem“ by byla zlatým hřebem desky a dělala by „4“ mnohem snesitelnější. Místo ní jsou zde nevýrazné „Stará láhev“ nebo „Jsem zvláštní“, které nedokáží upoutat posluchačovu pozornost a prošumí kolem uší bez výraznějšího povšimnutí. Mnohem horší jsou estrádní kousky, Hejdukův úvodní „Karneval“, Kornův „Blázen“ a Jandova závěrečná hloupost „Kanón“. Ty ukazují v plné nahotě mizérii, v níž se Olympic nacházel. Jestliže z desky to bylo znát jen částečně, vše se ukazovalo při živých vystoupeních. Místo slušně našlápnutého rockového koncertu se čtveřice stala kabaretní záležitostí, kde stále pevněji otěže přebíral Korn, až vše dospělo do stádia, kdy byl na plakátech Olympic uváděn jako jeho doprovodná kapela a musel hrát jeho sólové skladby „Yvetta“, „Když Lola pila pátý drink“ či „Agáta“. Negativní emoce uvnitř kapely začínaly pracovat na plné obrátky.
Deska „4“ ještě nebyla na světě (byla vydána až rok po natočení) a bylo rozhodnuto, že situace dospěla do tak neúnosného stavu, že s Kornem je zapotřebí se rozejít. Basista neprojevoval pro rockovou hudbu přílišné nadšení, zejména potom, co začal dostávat nabídky ze světa filmu a později vystoupil ve snímcích „Holky z porcelánu“ či „Honza málem králem“. I pro něho byl rozchod darem z nebes. Na baskytarový post nastoupil Ladislav Chvalkovský, někdejší spolupracovník Josefa Laufera, který ještě stihl natočit posledních pár zbytků na albu „4“, ovšem kapelu také opustil ještě předtím, než deska vyšla. Rocková hudba byla v Československu všeobecně potírána a situace dolehla i na Olympic. Ten byl prakticky bez fanoušků, střední proud je odmítal jako rockery a staří příznivci je začali houfně opouštět po epizodě s Kornem. „Lidi za mnou chodili a říkali, Petře, vždyť se to nedá poslouchat,“ vzpomínal Janda. Vypadalo to na konec.
Ten přišel v návaznosti na Chvalkovského odchod. „Poslední koncert se odehrál v Kolíně. Měli jsme to napsané i na plakátech s pomyslným křížem v černé barvě,“ řekl k rozpadu Janda. „Jenže za pár dní za mnou přišel Berka a moje rozhodnutí mi rozmluvil. Říkal, že se všichni těší, až to zabalíme a takovou radost jim neuděláme. Ale s kým pokračovat? Nebyl nikdo, kdo by mi vyhovoval. Sháněli jsme už čtvrtého basistu. Dneska bych jich našel sto,“ dodal Janda. Nového člena Olympic sehnal, když jim ho dohodil Chvalkovský, který se s ním znal z kapely Šest strýců. Jmenoval se Pavel Petráš a Janda si od toho sliboval, že s ním by se mohla rozjet nová éra Olympicu. Jenže všechno šlo hodně ztuha…
|
