Přestože Dereka Sheriniana někteří fanoušci Dream Theater v devadesátých letech plně neakceptovali jako náhradu za charismatického Kevina Moorea, bylo to právě angažmá u progresivní legendy, které potvrdilo Sherinianovo místo na rockové scéně. I když už měl za sebou spolupráci s Alicem Cooperem, členství v Dream Theater dalo jeho jménu patřičný zvuk a nasměřovalo další hudební kroky. Dnes má plné právo být členem superskupin Black Country Communion a Sons Of Apollo, a je jasné, že sólová alba vždy dokáží vzbudit pozornost mezi rockovými fajnšmekry. Sherinian se stal vysoce uznávaným klávesistou i producentem. To, že jeho sólová alba se vždy vyznačovala trochu kolísavou kvalitou, neboť dokázal přijít se skvělým dílem a hned na to s nudnou exhibicí, kterou bylo velmi těžké doposlouchat, je věc druhá.
Na minulém albu ikázal, že není každý den posvícení. Na „The Phoenix“ předvedl nejhorší sólovou práci za celé roky, protože nebyl schopen přijít s lehkou kompozicí a vše podřídil heslu „ukážu všem, co umím zahrát“. Progresivní desky takové jsou a je velice těžké rozeznat hranici únosnosti, kdy se jedná o dobrou, ač složitou kompozici nebo jen o bohapusté pidlikání. Že Sherinian umí udělat desku, která může být jako složitě zkomponovaná, tak i zábavná, ukázal i v minulosti, díla „Planet X“, „Inertia“ nebo „Molecular Heinosity“ byla velice dobrými alby, které byla radost poslouchat bez toho, abyste neustále sledovali čas, když už se přiblíží konec progového pekla. Na těchto nahrávkách byl znát výtrysk nápadů a plejáda hvězdných hostů měla své opodstatnění. I když i ostatní alba tvořil Sherinian podle obdobného mustru (navíc si na ně zval největší hvězdy rockové scény), už leckde klopýtala, až se zastavila na pomyslném dně s „The Phoenix“.
Očekávání, že by to s „Vortex“ mělo být jiné než s předchozím albem, byla velmi malá. Znovu se pracovalo ve dvojici, Sheriniana doplňoval studiový bubeník a někdejší člen Judas Priest Simon Phillips. Výsledek je tentokrát mnohem přesvědčivější než před dvěma lety. Je to ještě pestřejší plejádou kytarových hostů, kromě klasických hráčů Zakka Wyldea a Joea Bonamassy došlo na řadu jmen, spojených spíše s klasickým hard rockem, ať už je to Michael Schenker, Steve Stevens či Nuno Bettencourt, kteří svou hrou desku ozvláštnili a dali jí mnohem více pestrosti. Asi i proto je „Vortex“ zábavnější a poslouchá se o několik tříd lépe než „The Phoenix“. I přesto, že dojde na místa, kde se materiál zvrhává v takřka neuposlouchatelnou kakofonii (za oběť padla skladba „Scorpion“), ale klady ve velkém převažují. Zdá se, že Sherinian s Phillipsem za zády byl v lepší skladatelské pohodě než před dvěma lety. Možná i proto, že v současné době Black Country Communion ani Sons Of Apollo nevykazují přílišnou činnost a proto mohlo být soustředění na vlastní materiál mnohem větší.
Ač je deska znovu vedena v dusivém progovém stylu, má řadu míst, při kterých pookřeje i méně náročný posluchač, fanoušek klasického hard rocku. Tomu nejvíce budou lahodit skladby „The Vortex“ a „Seven Seas“, v nichž ruku ke kompozičnímu dílu přiložil kytarista Steve Stevens (Billy Idol, ex-Vince Neil, Jerusalem Slim), jeho kytara dokáže dostatečně suplovat zpěv a kouzlí úchvatné a přitom zapamatovatelné melodie. Velmi důležitý vklad desce dal kytarista Extreme Nuno Bettencourt, jenž se obalil funky nádechem a vtiskl Sherinianově rukopisu větší množství komerčního aspektu. K tradičnějšímu hard rocku, včetně Sherinianovy hry na hammondky, patří „Key Lime Blues“, ve které uchu lahodí souhra Joea Bonamassy a Steve Lukathera (Toto), ovšem dávkovaná decentně bez toho, aby se stala onanistickým mastěním ega velkých hráčů. Zajímavou položkou je „Die Kobra“ s výtečným orientálním úvodem, který přibijí k zemi ostré kytary Zakka Wyldea a Michaela Schenkera, zjemňované skoro až bluesovými vsuvkami. Nad všemi kompozicemi ční závěrečná jedenáctiminutovka "Aurora Australis", vrcholné dílo spolupráce Sheriniana a Rona „Bumblefoota“ Thala (ex-Guns N`Roses). Skladba, za níž by dnešní Dream Theater dali bůhvíco…
Silná slova, která se po vydání „Vortex“ vyrojila, o tom, že jde o Sherinianovu nejlepší sólovku, něco do sebe mají. Je předčasné to tvrdit na sto procent, ale rozhodně se fenomenálnímu klávesistovy podařilo na výbornou složit reparát po nevydařené minulé desce. Je to i zásluhou hostujících kytaristů, kteří odvedli velký kus práce, ale jasné je, že Sherinian při kompozičním procesu napnul všechny své síly. Touto deskou dokáže přesvědčit i fanoušky Dream Theater, kteří jej kdysi stavěli na druhou kolej.
|
