I když americký basista Joe Bouchard opustil svou domovskou kapelu Blue Öyster Cult už v roce 1986, šestnáct let, co u zámořské hardrockové legendy strávil, bylo pro něho signifikantních. Ač stál vždy poněkud ve stínu ústřední dvojice Eric Bloom – Buck Dharma a nepatřil k zásadním skladatelům kapely, práci na klasických albech mu nikdo neodpáře. Byl u toho, když kapela zažila průlom s albem „Agent Of Fortune“ a chvíle největší slávy s deskami „Spectres“, „Fire Of Unknown Origin“ nebo „Cultösaurus Erectus“, a byl tedy tím, kdo psal rockovou historii. Zažil ústup slávy v osmdesátých letech, kdy album „Club Ninja“ jen stěží udržovalo jméno kapely při životě. V té době Blue Öyster Cult opustil, aby se o několik let později pustil do sólové kariéry. Ta kupodivu nabrala obrátky až v posledních letech, kdy Joe dosahuje důchodového věku, ovšem myšlenky na to, že by si měl užívat zaslouženého odpočinku, se mu na mysl nederou. Za poslední desetiletku přichází už s pátým albem, což je frekvence, která pro něho byl příznačná v době, kdy byl členem Blue Öyster Cult a o dobrých čtyřicet let mladší.
To, co vytvořil v rámci kapely, v jeho tvorbě zůstává dosud. Blue Öyster Cult byli vždy specifičtí pojetím hard rocku, v němž rezonovala stará škola šedesátých let, vycházející z tradic amerického písničkářství, ovšem s patřičnou dávkou temné atmosféry, korunované poněkud neuchopitelnými sci-fi texty. Ty byly výsadou tehdejšího manažera kapely Sandyho Pearlmana, ovšem na členy kapely měly velký vliv. Proto i atmosféra klasických alb Blue Öyster Cult je zde zastoupena poměrně slyšitelně, i když Bouchard do nových skladeb dává více vlastní osobitosti, než mu bylo dovoleno Bloomem a Dharmou. Dnes je sám sebou, stylizovaný do „amerického rockera“. Na toto označení má plné právo. Aby také ne, na tamní scéně toho zažil už tolik, že by o tom mohl psát romány. Jelikož tak nečiní, své zkušenosti alespoň přetavuje do desek, aktuálně do novinky „American Rocker“.
Ta je klasickým kusem öysterovského hard rocku, svým zněním směřuje do druhé poloviny sedmdesátých let. Má modernější zvuk a produkci (i když se nedá mluvit o ultramoderním kousku), ale je z ní znát láska k letům, kdy Bouchard se svými spoluhráči vyprodával největší prostory po celých Spojených státech. Album je tím sympatické. Je starosvětské, ovšem velice upřímné a pro fanoušky Blue Öyster Cult nezbytné. Bouchard na něm ukazuje kompoziční lehkost, skladby nechává volně plynout a rozvíjí je do pestrých zákoutí, v nichž je důležitou složkou výrazný refrén. Nedrží se zuby nehty öysterovského modelu, oproti nim je uvolněnější, písničkovější a stylově trochu rozmáchlejší. Dovolí si v „Conspiracy“ lehce nakouknout i do jazzového hájemství“, nechává se inspirovat temnými chvilkami Johnnyho Cashe v „Hounds Of Hell“, a ukazuje prozářenou písničkářskou tvář v hitové „Katherine“, v níž velmi decentně zavadí i o vlivy country.
Dominantní je (hard)rocková stránka věci. Joe je srdcem stále rocker a proto na začátek desky nasadí svižnou „My Way Is The Highway“, v níž bublají základní bluesové momenty, do kterých je zasazen motorkářsky energický refrén. Skladba zní jako vlastní manifest, jako práce člověka, který se dostal na vrchol a dnes si může dělat skladby bez toho, aby se díval na hitový potenciál. Ten je na desce všudypřítomný, protože je nenucený a plyne z Bouchardova rukopisu naprosto přirozeně. Možná nejvíc je to znát v „In The Golden Age“, kde se v myšlenkách (jako mnohokrát na albu) Joe vrací do sedmdesátých let, vzpomíná na plné arény a divoký způsob života, který tehdejší doba rockovým hudebníkům zaručovala. Dokáže být však i melancholičtější, což je případ skladeb „Deadly Kisses“ a „Hey There Suzi Dear“, v nichž si v první pohrává s nostalgickou atmosférou nebo se stařičkým stonesovským rokenrolem v druhé. To vše dotváří mozaiku desky, která se právem může pyšnit nálepkou velice podařeného, ač výrazně starosvětského díla.
I když Bouchardova sólová kariéra byla vždy méně sledovaná než díla Blue Öyster Cult, nedá se v souvislosti s „American Rocker“ říct, že by byla výrazně horší. Deska se klasickým i vydařeným novým albům bývalých kolegů vyrovná. Bouchard není tak charismatický zpěvák jako Buck Dharma či Eric Bloom, ale pro potřeby desky je jeho projev dostačující. Důležité je, že dokáže napsat dobrou skladbu a těch je zde přehršle…
|
