Kdo si pamatuje dobu před třiceti lety, moc dobře ví, co znamenal fenomén grunge. Pro rockery a metalisty, bazírující na tradicích osmdesátých let byl pohromou, protože bez mrknutí oka devastoval zavedené pořádky, přepisoval vysílací plány MTV, ve které se místo natupírovaných účesů a kvílejících sólových kytar začali objevovat chlápci s mnohem civilnější image, kteří se nečesali, prali do sebe drogy a místo kožených bund nosili umolousané, vytahané svetry. Pro řadu jiných představoval neokoukaný směr, který začal dávat rockové hudbě nový smysl. Epicentrum zájmu se přesouvalo z prosluněného Los Angeles, kde alfou a omegou byly noční večírky na pláži a v klubech na Sunset Stripu, mnohem výše na sever, do deštivého Seattlu, odkud pocházeli mladíci, bažící po nové rockové revoluci. V osmdesátých letech podle svých slov trpěli, protože živořili na okraji hudební společnosti, na jejich koncerty chodilo pár desítek lidí, a když si chtěli vynutit pozornost, museli se skřípěním zubů v nevzhledných pajzlech svého města nasadit do koncertního playlistu nějaký ten hit od Poison či Mötley Crüe. Taková byla i jedna z mnoha tamních kapel, říkající si Alice N`Chainz.
Zpěvák Layne Staley (původně působil jako bubeník) popíral, že by jejich název měl cokoliv společného s Guns N`Roses, protože kapele jej dal už v roce 1986, kdy sláva Axla a jeho party ještě nepřesahovala hranice klubů Whiskey A Go-Go, Roxy, Troubadour či Starwood. Alice N`Chainz byla typická glamová kapela, nikterak výrazná a originální. To se mělo změnit ve chvíli, kdy Staley potkal na jednom večírku chlápka jménem Jerry Cantrell, rodáka z Tacomy, kterého rodiče vyhodili z domu a on přebýval na ulici jako bezdomovec a občas přespal v něčí zkušebně. Ovšem hrál na kytaru a chtěl založit novou kapelu, pro kterou se mu Staley zdál jako ideální frontman. To bylo v srpnu 1987. Když se zanedlouho rozpadli Alice N`Chainz i Cantrellova parta Diamond Lie, narazili na sebe tito dva muzikanti znovu a nic jim nebránilo v tom, aby spojili své hudební vize. K nim už nepatřil hair metal. „Když jsem přijel do Seattlu, viděl jsem tam hodně mladíků, co hráli v glamových kapelách, byli to fanoušci Poison a tak,“ vzpomínal Jerry Cantrell na konec osmdesátých let. „Nosili dlouhé blonďaté, načesané vlasy a ani Kurt Cobain nebyl výjimka. Jenže pak se to začalo rychle měnit. Bylo znát, že se rodí nová scéna.“ Všechno letělo kupředu až děsivým tempem a v době, kdy se hrdinům tamních klubů Soundgarden podařilo vydat debutové album, už byla kompletní i Staleyho a Cantrellova kapela. Spolu s basistou Mikem Starrem a bubeníkem Sean Kinneyem si začali říkat Alice In Chains, což byl úplně první název pro Alice N`Chainz, ovšem tehdy jej Staley ještě na popud své matky, která tvrdila něco o zotročování žen, musel změnit. V roce 1988 už mu to bylo jedno…
Kapela, oprošťující se od glamové minulosti a mířící více metalovým směrem, v němž bylo cítit ovlivnění původními Black Sabbath, padla do oka seattleskému promotérovi Randymu Hauserovi, který jí nabídl zafinancování demosnímku „The Treehouse Tapes“, jenž se stal základem celé jejich tvorby. Natáčení ve studiích Music Back však zůstalo nedokončené, protože do prostor vtrhla policie v rámci celonárodní razie proti drogám. Bylo to příznačné, protože i samotní Alice In Chains se od prvního dne potýkali s problémy s návykovými látkami. Ty stále více ovlivňovaly jejich stále těžší sound, jenž se usídlil na pomezí sabbathovského metalu a seattleské alternativy. I když jej hudební odborníci zahrnuli do škatulky grunge, byli Alice In Chains tvrdší než Soundgarden (ti jako svůj vzor preferovali spíše Led Zeppelin) a mnohem metalovější než Nirvana a Pearl Jam. I tak se stali mluvčími grungeové revoluce, čímž dokazovali, že styl není kategoricky ohraničen. Jejich nesporného talentu si díky manažerskému týmu spřízněných Soundgarden museli povšimnout i pohlaváři z vydavatelského kolosu Columbia, kteří bažili po nové senzaci, jelikož stájoví koně Warrant se začínali jevit okoukaní. Alice In Chains se přes noc stali pro Columbii číslem jedna mezi novými kapelami.
„Kdosi mi řekl, že Metallica vzala riffy Tonyho Iommiho a pořádně je zrychlila. A my jsme si je vzali taky, abychom je zase řádně zpomalili,“ řekl Jerry Cantrell, čímž vysvětlil podstatu těžké, pomalé a depresivní hudby Alice In Chains. Přerod od glamových začátků Alice N`Chainz byl dokonán 21. srpna 1990, kdy vyšel debut „Facelift“. Ten ukázal kapelu jako zcela svébytnou formaci, která završila svůj vývoj a usídlila se na místech, kde jí to slušelo o poznání lépe než před pár lety. Brala si inspiraci z klasického hard rocku, heavy metalu, ale i ze sludge a doom metalu, což korunovala přívalem vlastních emocí a pevným, rozdrásaným projevem Laynea Staleyho, čerpajícího hloubku projevu z vlastních drogových chmur. Ty hudbu kapely ovlivňovaly stále více a dávaly jí depresivní nádech, pocit bezútěšnosti a místy až psychotický charakter. Frustrace proto ze sebe kapela vyplivne hned na začátku alba, kdy vypálí beznadějnou „We Die Young“, jakési vlastní uchopení punkového sloganu „no future“. Ač se „We Die Young“ stala manifestem a vyřčením vlastní identity, největší pozornost si vysloužila hitovka „Man In The Box“, ve které exceluje zejména Staley, jenž působí ve sloce zcela nezúčastněným dojmem, aby v refrénu dal průchod zadržovaným emocím a ve svém hrdle nechal explodovat dynamit.
Pokud bychom mluvili o jeho nejsilnější chvilce na celém albu, je třeba zmínit dvojici skladeb „I Can`t Remember“ a „Love, Hate, Love“. První se noří do halucinogenního oparu, přičemž druhá dochází na vrchol bezútěšnosti a stává se Staleyho životní heroinovou mantrou. I v ostatních skladbách, z nichž jako nejvýraznější jmenujme „Sea Of Sorrow“, „Bleed The Freak“, „Sunshine“ (vzpomínka na Cantrellovu matku, která podlehla rakovině) a závěrečnou pochodovou „Real Thing“, je cítit skoro až magická souhra Cantrellovy zahuštěné kytary a Staleyho vášnivého projevu, který mezi rockovou smetánkou, plnou velkých hlasů, působil jako zjevení. Neměl školený hlas, kašlal na pravidla, jeho hlavním vodítkem byly emoce (řádně poháněné heroinem) a touha svěřit se světu se svými depresemi. V tom si mohl notovat se zbytkem kapely, jelikož Cantrell a Starr už byli v době vydání „Facelift“ takřka stejnými feťáky jako Staley, i když se to na výkonnosti kapely zatím neprojevovalo. „Facelift“ se stala v undergroundových kruzích hitem a Alice In Chains (ač desku vydali později, než vyšly debuty Soundgarden a Nirvany) byli v roce 1990 považováni právem za nejlepší kapelu, která se vyloupla ze seattleských klubů posledních let. Říkali všechno upřímně a bez obalu, navíc podpořeni skvělou hudbou, vycházející z kořenů sedmdesátých let.
Firma je tlačila dopředu a zajistila jim místo v předprogramech odlišných kapel Poison, Van Halen nebo Extreme, kde se Alice In Chains však nezřídkakdy setkávali s negativními reakcemi publika. Velká scéna na ně ještě nebyla zcela připravena, přestože bylo až hmatatelně cítit, že jejich čas přichází. Pomohla jim nakonec až účast na podniku Clash Of The Titans, kde vystupovali v předprogramu thrashmetalových velikánů Slayer, Megadeth a Anthrax. I když i zde naráželi na vlnu odporu, brzy si začali získávat renomé, neboť je do své společnosti thrashoví hegemoni přijali. V té době se „Facelift“ uhnízdilo v hitparádách (alespoň zatím jen těch nezávislých) a stalo se první grungeovou deskou, která dostala zlaté a následně i platinové ocenění. Průlom by dokonán.
|
