A máme tady další z projektů, který se zrodil v hlavě šéfa vydavatelství Frontiers Music Serafina Perugina. Další z kapel, poslepovaných z velkých jmen zámořské hardrockové scény, která své nejslavnější chvilky zažila v osmdesátých letech a dnes spíše těží z tehdejší slávy. Je pravda, že takoví muzikanti mají klasickou rockovou hudbu zakódovanou ve své DNA a proto od nich nelze čekat žádný extrémní propadák, ale přece jen je nutné zopakovat milionkrát vyřčený povzdech, k čemu vlastně takové projekty jsou, když se nezařadí ke špičce diskografie zainteresovaných hudebníků. Jedním dechem ale je tentokrát nutné dodat, že Iconic dopadli lépe než řada ostatních projektů, které Frontiers Music v posledních letech chrlí kulometnou rychlostí. A to i přesto, že se pod produkční stránku věci znovu podepsal Alessandro Del Vecchio, člověk zodpovědný za nejklišovitější věci, na které lze na současné rockové scéně narazit.
Iconic tvoří čtyři ostřílení borci, z nichž jsou nejviditelnější oba kytaristé, Joel Hoekstra, současná opora Whitesnake a někdejší člen Night Ranger, a frontman whitemetalových Stryper Michael Sweet, zde pouze v pozici kytaristy a občasného zpěváka. Rytmiku tvoří sehraná dvojice z Whitesnake basista Marco Mendoza a bubeník Tommy Aldridge, o jejichž kvalitách nemůže být nejmenšího sporu. Post frontmana připadl méně známému britskému borci Nathanu Jamesovi z kapely Inglorious, které se nikdy nepodařilo získat věhlas výše zmíněných legend. Ovšem je to on, kdo z desky září nejvíce, protože v jeho hrdle se skrývá síla klasických hardrockových vokalistů sedmdesátých let i heavymetalových štik následující dekády. Zastiňuje i Michaela Sweeta, s nímž si střihl duet v úvodní „Run (As Fast As You Can)“ a titulní „Second Skin“, což vypadá takřka na předávání žezla od starší generace (Sweet) té mladší (James).
Deska „Second Skin“ je napěchovaná fortelným hard rockem staré školy, naštěstí se neobjevují typické del vecchiovské tendence tahat kapely směrem k sirupovějšímu vyznění. Převládají ostré kytary, čerpající z odkazu Deep Purple nebo Thin Lizzy, a výtečná sóla pánů Sweeta a Hoekstry. Ještě více je důležité, že album ukrývá povedené skladby, v nichhž se sice nepodařilo vyhnout žánrovým klišé, ale dobrých nápadů je tu místy na rozdávání. Pro stylové fanoušky se deska může stát vítaným osvěžením a pokud ne přímo žánrovou lahůdkou, tak rozhodně nahrávkou, ke které se občas s chutí vrátí. Její síla tkví jak v rychlejších věcech, v nichž se ozývá heavymetalové nadšení osmdesátých let, tak i ve skladbách pomalejších, ve kterých Iconic směřují jak ke kořenům hardrockového hnutí, tak i k zářivému losangeleskému glam metalu, kde svého času byli Stryper Michaela Sweeta jako ryba ve vodě. Iconic nejsou tak načančaní jako křesťanští rockeři na albech „To Hell With The Devil“ nebo „In God We Trust“, ale jisté spojnice zde pochopitelně jsou.
Deska je úhledně vystavěna a střídají se na ní tvrdší hardrockové kousky s přístupnějšími věcmi komerčnějšího ražení. Pánové se důmyslně vyhnuli klasickým baladám, čímž zabránili tomu, aby nahávka zněla zbytečně nasládle. Z první sorty skladeb nejvíce vyčnívají úvodní tři, svižná, takřka heavymetalová „Run (As Fast As You Can)“, hitová „Ready For You Love“, a variabilnější „Second Skin“, ve kterých jako kdyby ze sebe kapela chtěla vydolovat to nejlepší a navnadit posluchače k poslechu celé desky. Místy zaškobrtne ve slabších položkách „Nowhere To Run“ a „It Ain`t Over“, které působí nenápadným dojmem a nemají patřičně silný refrén na to, aby mohly být považovány za tahouna desky, reputaci si pětice vylepšuje ve střednětempých, vzdušnějších kompozicích „This Way“, „All I Need“ a „Worlds Apart“, z nichž doslova stříká hitový potenciál a atmosféra prosluněných pláží.
Teprve čas však ukáže, zda se v případě Iconic nejedná jen o jednorázovou záležitost, která v následujících měsících vyšumí do ztracena. Byla by to škoda, potenciál tahle parta jistě má a díky tomu nelze paušalizovat tvrzení, že podobné skuperskupiny ze stáje Frontiers Music stojí za starou belu. Přestože nejlepším albům Stryper a Whitesnake se „Second Skin“ rovnat nemůže, její poslech představuje příjemně strávenou třičtvrtě hodinku.
|
