V roce 1994 byl grunge úplně všude. Byl nejpopulárnějším hudebním stylem, ale jeho scéna byla v troskách. 5. dubna spáchal sebevraždu předák Nirvany Kurt Cobain a dvě další ikony stylu Pearl Jam a Alice In Chains se zmítaly v existenčních problémech. Přestože Alice In Chains rok předtím hbitě nahradili vyhozeného basistu Mikea Starra spoluhráčem Ozzyho Osbournea Mikem Inezem, s nímž odjeli výtečné koncerty v rámci putovního festivalu Lolapalooza a stihli natočit druhé akustické EP „Jar Of Flies“, nástupce podobně laděného projektu „Sap“, problémy nebylo možné zadržet. Už na Lolapalooze bylo znát, že zpěvák Layne Staley mele z posledního a když za něho na „Jar Of Flies“ musel největší hit nahrávky „No Excuses“ zazpívat Jerry Cantrell, zlé jazyky začaly špitat něco o konci kapely. K tomu nebylo daleko, jak se Cantrell postupně zbavoval těžké drogové závislosti, Staley do ní stále více zabředával. Přiznával, že není schopen normálního fungování bez toho, aby si do žíly napral koňskou dávku heroinu a moc dobře věděl, že drogovou spirálu roztočil život ohrožujícím způsobem. „Život se pro mě stal noční můrou,“ tvrdil…
„Viděl jsem utrpení, kterým prošel Kurt. Moc dobře jsem ho neznal, ale viděl jsem, jak se z pulzujícího bouřliváka plného života mění v plachou a vystrašenou trosku, která stěží řekne „hello“,“ řekl Staley a moc dobře věděl, že změna Cobainovy osobnosti je i jeho vlastní případ. Nastoupil znovu na léčení, ovšem bez kýženého výsledku. Muselo se zrušit turné s Metallicou, stejně jako další koncerty se Suicidal Tendencies, Danzig i novým projektem Roba Halforda Fight. Staley dostal čas na to, aby se dal dohromady, přičemž Cantrell začal pracovat na sólovém albu a Mike Inez zamířil do projektu Snakepit, který vedl kytarista Guns N`Roses Slash. Nebylo mnoho indicií, které by nasvědčovaly tomu, že se Alice In Chains podaří ještě někdy dát dohromady. Ale přece se tak stalo. Na jaře 1995, kdy Inez splnil svůj závazek vůči Slashovi, bylo rozhodnuto, že se kapela pustí do natáčení nového alba. Opustila losangeleská studia, kde vznikala „Dirt“ a vystačila si pouze s prostory Bad Animals Studios v Seattlu. I proto, aby mohla být blíže Staleyemu, jenž stále více času trávil zabarikádovaný ve svém bytě. Podařilo se ho k práci přitáhnout, i když o jeho hudebním vkladu do kompozičního procesu nemohla být řeč.
Kapela šla do studia nepřipravená a zprvu bezradně koukala kolem sebe, co vlastně bude točit. Cantrell přinesl nápady, které měl připravené pro svou sólovou desku a začal je za pomoci Ineze a Kinneye dotahovat do konce. Výsledný materiál představili Staleymu, který měl za úkol napsat texty. To se mu až na tři výjimky povedlo, přestože výsledek, jenž představil, zbytek kapely vyděsil. Tolik chmur, negace a deprese nečekali ani samotní muzikanti, mající na svém kontě neveselé koncepty „Facelift“ a „Dirt“. Zhusta negativní pocity prostupují celou desku, vydanou v listopadu 1995, kterou kapela nakonec ponechala bez názvu, i když se vžilo její pojmenování „Tripod“ podle třínohého psa na obalu. Titulní obrázek ukazuje, kolik bolesti a beznaděje toto album obsahuje. Hranice „Dirt“ byla posunuta mílovým krokem až do srdce heroinového pekla. „Alice In Chains“ je podobný případ jako „In Utero“ od Nirvany, kapela rovněž předložila naprosto nekomerční materiál, který zní spíše jako ozvěna vnitřních démonů, než jako album multiplatinové kapely na vrcholu sil.
Nahrávka je čistým zhmotněním deprese. Ta prostupuje i největší hit alba, baladickou „Heaven Beside You“, atmosférou navazující na EP „Jar Of Flies“. Jestli podobně laděná „Down In A Hole“ z „Dirt“ dávala jistou naději, světlo na konci tunelu, zde je vše rozmetáno disharmonickými kytarami, které doslova znásilňují jemnější polohy skladby. „Tohle je přesně ten zvuk kapely, která se rozpadá,“ řekl k albu Cantrell a narážel na jakoukoliv absenci typických hitů, protože na „Tripod“ se žádné nové „Would?“, „Man In The Box“ či „Dam The River“ nevyskytuje. Jakoby mizela energie, kapela zní vyčerpaně a riffy, místo aby se hladově zakusovaly do uší, spíše brousí temné stránky podvědomí. Vyšinuté, až chorobné skladby „Grind“, „Brush Away“, „Again“ či „Sludge Factory“ koketují s doom metalem, čímž dávají původnímu grunge temnější a ještě tvrdší ráz. Prubířským kamenem alba je také jeho délka, kapela přesáhla hodinu hrací doby, což v její kondici bylo skoro neúnosné. Nevyhne se slabším místům, zejména v druhé polovině desky, na které „Shame In You“, „Frogs“ nebo „So Close“ působí především jako skladby do počtu. Ale i ony dotváří až hmatatelně sklíčenou atmosféru, což z „Alice In Chains“ tvoří spolu s nirvanovskou „In Utero“ a „Closer“ od Joy Division jednu z nejdepresivnějších desek všech dob.
Přestože je album od základu naprosto nekomerční a nepřístupné, dočkalo se prvního místa oficiální americké hitparády a brzy jej rovněž pokryla platina. Bylo to zejména dané dobou a obrovskou grungemánií, která kulminovala po sebevraždě Kurta Cobaina. „Tripod“ nejen věrně definuje depresi, v níž se celá scéna po skonu generačního idolu pohybovala, ale zejména odráží stav samotných Alice In Chains, kteří byli na konci roku 1995 v troskách, zejména vinou zničeného frontmana. Tomu byla kapela ukradená. Staley rezignoval na ní i na svůj boční projekt Mad Season. S Alice In Chains se ještě následujícího roku vypravil na koncertní pódia. Nejprve byl pořízen záznam vystoupení v rámci pořadu MTV Unplugged (natáčel se 10. dubna 1996), ve kterém je zcela jasně znát Staleyho vyhoření, neboť celé vystoupení odzpívá s nepřítomným výrazem. Následně se Alice In Chains představili jako speciální hosté na koncertech Kiss, Naposledy byli k vidění v Kemper Aréně v Kansasu 3. července 1996, bezprostředně po koncertě se Staley předávkoval a musel být ihned převezen do nemocnice. To se ho ještě povedlo zachránit. O necelých šest let později už takové štěstí neměl a po smrtícím koktejlu heroinu a kokainu vydechl naposledy.
V té době byli Alice In Chains mrtvá kapela, i když ještě v roce 1999 natočili skladbu „Get Born Again“, definitivně poslední věc s Laynem Staleyem. Basista Mike Inez v mezičase působil v řadách Black Label Society, aby se pak na čtyři roky připojil k seattleským legendám Heart, kytarista Jerry Cantrell rozjel sólovou dráhu, v níž mu pomáhal i bubeník Sean Kinney, ale Alice In Chains mlčeli až do roku 2005. Tehdy Cantrell kývl na výzvy k reunionu a tři roky po Staleyho smrti se reaktivovaná kapela vrátila zpět na scénu. Neměla to jednoduché, nahradit frontmana jakým Staley byl, nebylo jednoduché, ale volba, která padla na Williama DuValla, se ukázala jako šťastná, přestože z dalších alb, s nimiž kapela přišla po comebacku, vyprchal pocit skutečné sebedestruktivity, který z Alice In Chains kdysi udělal velkou a magicky znějící kapelu. Druhá část kariéry je podstatně delší než ta první, ovšem tomu, co tato parta vytvořila v letech 1990 až 1995, se vyrovnat nemůže. Tehdy Alice In Chains stáli na vrcholu scény, i když si úspěch vyžádal daň nejvyšší…
|
