Jorn Lande měl vždy hlas jako hrom, a i když nezažil nejslavnější éru velkých zpěváků, tedy sedmdesátá a osmdesátá léta, hrdě a po právu se může označovat jako pokračovatel nejlepších hardrockových tradic, Ronnieho Jamese Dia, Davida Coverdalea, Glenna Hughese, Davida Byrona či Paula Rodgerse. Tak se vyprofiloval v devadesátých letech, kdy naskočil na scénu v projektu Vagabond s kytaristou norských TNT Ronnim Le Tekrem a v dalších letech o tom na vlastní pěst i v rámci různých kapel a projektů (nejprotežovanější byli němečtí Masterplan) utvrzoval. Jak už to bývá, samotný hlas není všechno. I když Lande platí za naprostou pěveckou jistotu, na druhou stranu je znám fakt, že jako skladatel tak silný v kramflecích není. To jej spojuje s dalším pěvcem výjimečných kvalit, Jeffem Scottem Sotem, jenž už léta trpí ještě větší skladatelskou vyčpělostí a musí se opírat o schopnosti zejména italských muzikantů (samozřejmě je u toho Alessandro Del Vecchio..), což z jeho sólových desek nedělá zrovna mistrovské kousky. To je i Landeho případ, v mnoha ohledech takřka na chlup stejný.
Landeho hlas léty neutrpěl žádnou újmu, pořád je stejně silný jako před více než dvaceti lety, kdy zpěvák vyrazil na sólovou dráhu a minimálně v začátcích budil velkou pozornost. Pořád se dá mluvit o tom, že v hlase má diovský dynamit a coverdaleovskou vášeň. To stále dokáže nadchnout, ovšem už chybí moment překvapení, který o to víc postrádá jeho současná sólová tvorba. Ta těží z toho, co bylo vymyšleno zhruba před padesáti lety, a i když se Lande snaží do starých postupů dát kus vlastní osobitosti, je tento aspekt mnohem slabší než ozvěny Rainbow, Whitesnake, Deep Purple, UFO a místy i Judas Priest. Pořád se jedná o to samé, o lehce pokovený hard rock, v němž prim hrají velmi dobré (i když už méně invenční) kytarové riffy, dlouhá sóla, vypjaté hlasové polohy a pečlivě střídaná tempa, od rychlejších až po tklivě pomalé. V podstatě všechno, co kdy definovalo největší desky žánru, mezi které se „Over The Horizon Radar“ zařadí jen těžko. S tím křížkem Lande přichází na funus velmi, velmi pozdě…
„Over The Horizon Radar“ je formálně velmi dobrá deska. Je skvěle zazpívána i odehrána, občas vytáhne zajímavý moment, ale jako celek působí trochu fádně a zastarale. Lande se přestal vyvíjet a spojení s Del Vecchiem (ten se naštěstí skladatelsky příliš neprojevuje) pro něho žádný větší přínos nemá. Deska je příliš dlouhá, na nadupanou hodinovou stopáž Lande neměl nápady nikdy a nemá je ani teď. Je pozitivem, že zpěvák se představuje jako takřka výhradní autor materiálu, čímž je novinka o něco dramatičtěji pojatá než minulá „Life On Death Road“, na které Del Vecchio dostal zbytečně mnoho prostoru. „Over The Horizon Radar“ je hardrockově upřímnější a nese větší ozvěny raných Rainbow. Zejména epická místa v „Black Phoenix“ nebo „Ode To The Black Nightside“ patří k tomu lepšímu, co deska nabízí. Jsou to místa, na nichž Lande může rozvíjet svůj projev, protože není svazován přílišným množstvím riffů, ani zbytečně metalovou urputností, která jeho hlasu nikdy neseděla.
Mírná skladatelská upachtěnost se na některých místech alba ukáže, protože „Dead London“, „Special Edition“ a především sedmiminutová „My Rock And Roll“ jsou přesně tím, co ani skalní Jornův fanoušek nemůže považovat za vydařené. Zejména, když minimum nápadů, které zpěvák má, se natahuje na neúnosnou časovou mez, čímž kompozice zákonitě začnou nudit. O to více je sympatická tříminutová, vzdušně éterická „Winds Of Home“, s navazující hitovkou „In The Dirt“, které potvrzují, že i přes slabší začátek se „Over The Horizon Radar“ dostane do slušné formy, jako kdyby se postupující stopáží čistil i Landeův hlas, v úvodních písních lehce zastřený.
Vrcholem zpěvákovy diskografie „Over The Horizon Radar“ nebude, spíše udržuje Landeho jméno v povědomí a dostává jeho pověsti výborného zpěváka. Ale nejedná se o omračující hardrockovou desku, která by za několik let mohla být citována jako klasika žánru. Jenže čekal to někdo? Deska dokáže uspokojit staré fanoušky, je určena i ostatním stylovým nadšencům, ale o přelomové dílo nejde.
|
